Hacker zatím dostává slušnou sodu od kritiků i od diváků. Moc dlouhý, moc hloupý, málo akční... prostě žádná natřískaná testosteronová pecka. Dá se předpokládat, že tyhle zklamané reakce do budoucna poleví? Kdepak. Bez debat tu totiž platí okřídlené "není to pro každýho", což ale logicky znamená, že někomu Hacker sedne. A do téhle nevelké divácké skupiny bych se teď rád přihlásil.

Hacker: FOTOGALERIE

Na úvod je potřeba říct dvě věci. Zaprvé, Hacker je o zavřeném hackerském mágovi (Chris Hemsworth), kterého tajná služba vytáhne z basy ve chvíli, kdy vylítne do vzduchu kus jaderné továrny. On jediný prý může zastavit nebezpečného hackera, který dokáže udělat tak velkou paseku, čekejte tudíž klasicky přehrocenou zápletku, v níž jsou známosti víc než protokol. Všechno ale nakonec dává smysl o něco víc, než se zprvu zdá, takže ve startovním ohledu žádný extra velký průšvih.

Zadruhé, Hacker je především výstavní skříní trademarků Michaela Manna. Dost možná si pamatujete, jak moc tenhle režisér ujíždí na digitálních kamerách, sytých neonech a řízném zvuku, který v Hollywoodu prostě nemá obdoby. To všechno je i v Hackerovi a do 30 vteřin jde bezpečně poznat, že koukáte na bratříčka Nelítostného souboje, Collateralu a Miami Vice. "Menší" problém je tudíž jen v tom, že Hacker patří ty slabší Mannovy kousky, takže vymazlený audiovizuál nedoprovází geniální příběh a postavy, na které budete vzpomínat ještě za 10 let.

V tomhle ohledu se tedy o zklamání mluvit dá, rozhodně bych ho ale neviděl jako nějak zásadní. A to hlavně proto, že je Hemsworthův ostražitý hrdina dostatečně silným tahounem, kterému věříte řádění u klávesnice i to, že dokáže někoho přetáhnout stolem. Na budování filozofie, podle které si člověk musí posilovat tělo i mysl, měl totiž v báni dost dlouho. A jelikož jej Mann netlačí do všeho, ale při větších přestřelkách ho nechává skrčeného kdesi ve třetí linii, nikdy nemáte pocit, že se jedná o tradičního neporazitelného superhrdinu.

Tahle zranitelnost se přitom týká i ostatních postav, které sice nemají zase tolik prostoru, vždycky u nich ale hrozí, že můžou za dvě minuty chytit střepinu do hlavy. A že vás taková událost bude docela mrzet, což je v době, kdy se na nás v kinech sypou neškodné PG-13kové seriály, velmi vítaný pocit. Ať už tedy musejí Mannovi hrdinové řešit sebeblbější počítačové problémy (párkrát je to vážně na facepalm), pořád jim fandíte a napjatě očekáváte odhalení, kdo že to celou dobu sedí na druhé straně.

Přehrajte si trailer Že se k němu musí člověk prokousat přes spoustu Hemsworthova čučení do blba? Jasně. U Mannových hrdinů ale tohle rozjímaní není nic nového a u trestance na svobodě jsou zadumané pohledy na letištní dráhu nebo zářící velkoměsto přeci jen pochopitelné. Naopak by bylo trochu divné, kdyby přesun z malé cely k celosvětovému výletu přešel bez jediné zastávky nebo zasněného pohledu z okýnka.

No a to je možná kámen úrazu. Od Hackera se nejspíš čekala vyhrocená hra s časem, místo toho ale přichází pomalé drama s několika akčními záblesky, ve kterém se nikdy nic neodpočítává, nikde se nenahánějí lidé s obřími krochnami a nikdo neodchází bez šrámů na těle nebo na duši. Mann to chtěl prostě zkusit jinak a archetypální duel tentokrát nesehrávají dva charismatičtí akční gerojové, nýbrž deprimovaní chytrolíni od klávesnic, kteří na sebe prskají nadávky přes chatovací rozhraní. Střet ideologií a nutnost "chtít to víc než ten druhej" ale pořád zůstávají v samém jádru dění a o řádně drsné a osobní finále taky nepřijdete.

Hacker samozřejmě není stoprocentním zhmotněním všeho, co od něj Mann chtěl. Sem tam se vážně mohlo víc stříhat, pár dějových zkratek brutálně przní vítanou snahu o hackerskou autenticitu a (na Manna) střídmá stopáž 132 minut neuteče tak rychle, jak by možná bylo záhodno. I tak si ale z Hackera odnesete pár silných dojmů (akční intermezza jsou strašně super) a především si uvědomíte, jak moc tu podobné chlapácké kousky chybí. Snad se dalšího dočkáme dřív než za 6 let.