Vepřové hody pokračují. Po další bizarní kreaci Nicolase Cage v dramatu Pig se do filmového vepřince podíváme ještě jednou – jenže tyto dva zážitky snad nemohou být rozdílnější. Ruský dokumentarista Viktor Kossakovsky ve svém dalším snímku nahlíží život prasnice jménem Gunda a dalších obyvatel farmy s volným výběhem a činí tak nejen audiovizuálně velmi svébytným jazykem, ale i s nečekaně silně podaným poselstvím, u něhož zatrne každému masožravci.

Gundu z pozice výkonného producent zaštítil Joaquin Phoenix, známý prorok veganství, díky němuž se film dočkal podpory i od dalších významných jmen. Slovy chvály nešetřili třeba Paul Thomas Anderson, Alfonso Cuarón, Paweł Pawlikowski či Gus van Sant, a podobně se rozplývá i 97 % kritiků na Rotten Tomatoes. Co na černobílém filmu o zvířecí farmě všichni vidí?

Koncept snad nemůže být jednodušší. Kossakovsky v dlouhých (a to opravdu velmi dlouhých) záběrech sleduje Gundu s jejími malými selátky, které se v chlívku kojí, občas vyběhnou ven, jindy si zase jen tak zvídavě hrají. Trochu prostoru dostane i stádo skotačícího skotu a několik slepic, jimž dominuje jednonohá, leč svým elánem fascinující slípka. A to je vlastně všechno. Na první pohled už nemůže být narace vyprázdněnější, při trpělivějším sledování však určitý posun v příběhu Gundy a jejích potomků vysledovat můžeme – a to až k emočně skutečně velmi zdrcujícímu finále.

Odtažité a nezúčastněné pozorování se však vyhýbá patetickému apelu, tak typickému pro většinu environmentálně angažovaných dokumentů. Kossakovsky dává přednost důrazně observující kameře, často nabízející kontrastní šerosvit a nečekané úhly pohledu (včetně místy až bayovských obletů) – vždy však nechávající vyniknout samotné zvířecí hrdiny. Zcela přirozeně tak vyplývá nemálo podobností s lidmi, našimi vlastnostmi a chováním. Ve filmu se přitom nevyskytuje jediný člověk a Kossakovsky se ani nesnaží zvířata natlačit do škatulek, kterými hodnotíme filmové postavy; prasata, slepice a krávy prostě jsou a i bez stylizace se paralely s lidmi nacházejí snadno. Ba co víc, z evolučního hlediska je možná spousta našich emocí a fenoménů vnitřního světa odvozená právě od říše zvířat, z níž se často tak malicherně vydělujeme.

Snad ještě výraznější stylistickou volbou než černobílá pozorující kamera je však zvuková stopa, neobsahující žádný voice-over či hudbu rytmizující dynamiku obrazu. Chrochtání prasátek, kokrhání slepic či bučení krav je společně s hmyzím šelestěním a lučními zvuky tím jediným, co slyšíme. Ne náhodou tak film připomíná třeba tvorbu Bély Tarra (ehm), umožňující divákovi až meditativní pohroužení do audiovizuálu a využití díla jako projekčního plátna pro vlastní myšlenky. Slovy klasika, tedy dědy Homolky: „Příroda, to je chrám!“ – a právě díky ní a jejímu přirozenému tempu se divák může konfrontovat se svým vlastním životním stylem, shonem a aktuálními tématy. Mimoděk je nám připomenuto, že ačkoli se nad přírodu snažíme dlouhodobě povznést, nakonec je to právě ona, kdo nám nabízí ty nejdůležitější odpovědi.

Gunda není strhující podívanou. Není to v klasickém smyslu slova ani standardní (narativní) film. Je to víceúrovňový experiment, vyžadující aktivní participaci diváka – která však může spočívat i ve vědomé rezignaci na naplnění očekávání. Prostě, co od tohoto filmu chcete, to od něj dostanete. A pokud díky Kossakovskyho náhledu do zvířecího světa i některé své názory přehodnotíte, jedině dobře; nikdo vás k tomu ale tentokrát nutit nebude, díky čemuž je výsledek ještě o to působivější.