Byla jednou jedna literární dobrodružná klasika se společensko-kritickým ostnem, která se dostala do rukou zámožnému filmovému studiu. To, omámeno úspěchem Nocí v muzeu, spatřilo v ní dalšího kandidáta na trojrozměrnou chuťovku pro nejmenší. Seskládalo tudíž dohromady 112 milionů dolarů, sehnalo si známého komediálního šílence Jacka Blacka a jalo se natáčet ulítlou báchorku o tom, jak se geekoidní poslíček dostal do země plné malých lidí. Co by tam měl dělat? To je úplně jedno. Hlavně ať to vystačí na 80 minut, aby se to mohlo vydávat za celovečerák!

Upřímně přiznávám, že jsem Gulliverovy cesty Jonathana Swifta nečetl. Jsem si ale docela jistý, že s tímhle filmem nemají nic společného. V žádném případě nejde o to, že se Gulliver přenesl do současnosti, kde jeho dobrodružství lemují odkazy na Hvězdné války a focení iPhonem. Problémem číslo jedna je fakt, že se satirický výlet mezi liliputy změnil v komerční břečku první kategorie, která nemá invence, vkusu nebo kvalitního humoru, ani co by se za liliputí nehet vešlo.

Není problém smířit se s faktem, že Jack Black nepřišel hrát nějakého Gullivera, nýbrž sám sebe. A to doslova, protože figurka Darth Vadera se objevuje ve druhé minutě, zpívání ve sprše následuje ve třetí a do čtvrt hodinky je před vámi dobře známý loser, který bude muset zatnout zuby a probít se k troše respektu (Dewey ze Školy ro(c)ku, Nacho z Božího zápasníka... stačí použít paměť). Blackova totální rezignace na vytvoření nějaké opravdové role je vlastně tak trochu očekávaná, ani ostatní herci se ale nesnaží o nosné postavy. Je tu prostě Jason Segel s divnými vlasy, Emily „já chtěla hrát ve dvojce Iron Mana!“ Blunt a Billy Connoly, který se jako král dobrovolně nechá pomočit a jeho poddaným to ani moc nevadí. Jedinou světlou výjimkou je Chris O’Dowd z IT Crowdu, který si výsostně užívá drsného generála. Pozná se to tak, že opravdu hláškuje, snaží se nehrát jen afektovaného pidižvíka a ve chvílích ohrožení dokonce metá stylové kozelce.

Krom jeho výstupů jsou ale celé Gulliverovy cesty jen hlušinou odkazů na všechno od Titanicu po Avatar (smůla, Jamesi), přičemž jim chybí i to nejzásadnější. Když už se zrušil satirický kontext, mohlo (nebo spíš mělo) dojít aspoň na špetku pohádkové atmosféry, která by vás donutila nemyslet na kupu nelogičností, kterou je film prošpikovaný. Jak to, že je tak snadné Gullivera při jeho velikosti a síle zajmout? Proč se skoro celý film odehrává v jednom modelu města, které nemá víc než deset budov? A jak krucinál můžou liliputi za týden postavit luxusní megavilu a ušít Gulliverovi župan? Kdekoliv jinde by se tyhle věci daly přehlížet jako roztomilé scenáristické kličky. Tady ale bijí do očí, protože film nic jiného nenabízí. Není tu žádná kouzelná říše. Není tu hlavní hrdina, který se vážně musí rvát o svůj osud. Je tu jen spousta nudných dialogů mezi lidmi v kostýmech.

Gulliverovy cesty moc chtějí být velkolepou podívanou, jenže jeden vodní vír blockbuster nedělá. Třetí rozměr je tu samozřejmě zcela zbytečný, a ani trikově není film na svůj rozpočet žádná sláva. Chápu, že většina peněz padla na cpaní malých britských herců a velkého Blacka do jednoho záběru. To se ale dělalo už v mnoha předchozích adaptacích Swiftova díla a nikdo na to takový balík nepotřeboval. Peníze tedy na filmu nejsou příliš vidět, což z něj prakticky dělá dalšího Božského Evana.

Ano, k tomuhle filmu mají Gulliverovy cesty logicky nejblíž (kdekdo to tušil už po prvním traileru), v Evanovi jsme ale dostali alespoň pěknou povodeň a pár slušných Carellových frků. Black se omezuje na stokrát ohrané tancování a vrhání rádoby důležitých pohledů, s čímž ale v takhle prázdném filmu nikdy nemohl uspět. Najdete tu sice dvě romantické linky, válku mezi královstvími a dokonce nečekaný výlet do tajemné země. Všechno je to ale k sobě poslepováno bez jakékoliv snahy o gradaci příběhu, což zhruba po půl hodině vyústí v jedinou věc: Začnete doufat, že budou minuty ubíhat co nejrychleji, a že Chris O‘Dowd dostane hodně prostoru.

Ani jedno se ale bohužel neděje, a režisér Rob Letterman si tak může po vydařeném animáku připsat do životopisu jeden extrémně nezábavný hraný film. Jediným štěstím Gullivera je, že v kině soupeří o publikum s trojkou „fotrovské" série. A oproti ní nabízí minimum nechutných scén. Úroveň tuposti je ale zhruba stejná, přičemž tady jen víc litujete sympatického hereckého obsazení, které se musí potácet od scény ke scéně, aniž by z něj někdo dostal nějaký zajímavý materiál. Zkrátka vyhozené peníze - za tohle mohl být epický dobový restart, který by při správném sherlockovském ladění potěšil nejednoho fandu pohádkových fantasy.

P.S. Hudební finále je naprosto děsivý úlet!