Vraťte se s námi do minulosti do roku 1995. Na Oscarech zářil Forrest Gump, Českého lva vyhrála Zahrada Martina Šulíka, Bill Gates vypustil do světa Windows 95, Olomouc navštívil Papež a Pixar poslal do kin své revoluční Toy Story. A teď se vraťte zpátky do roku 2010 a podívejte se na obrázky okolo. Ano, Garfield 3D by byl hnusný už před těmi patnácti lety.

První dvě dobrodružství cynického kočičího tlusťocha sice filmaři upravili tak, aby se líbily především dětem, ale pár světlých momentů – alespoň v jedničce – dokázal najít i dospělý divák. Animák parazitující na slavném comicsu a celkem úspěšných filmech je ale něco, co se při nejlepší vůli nemůže líbit ani těm legendárním dámám, které nemají manžela nebo děti a místo nich chovají sedmnáct koček a žijí v podstatě v jejich výkalech. Garfield 3D totiž prakticky nikde jinde v civilizovaném světě nešel do kin, jen Česká republika byla vyvolena, aby si toto animované peklo prožila se vším všudy a ve třetím rozměru.

Nejdřív tedy k vizuální stránce. Obrázky okolo mluví možná samy za sebe, ale představte si tenhle barevný chrchel rozpohybovaný. Vypadá to jako technologické demo počítačové hry. Počítačové hry z roku 2000. A ještě k tomu dělané amatérský týmem někde v pákistánském Dadu. Všechno je barevné, hranaté a tak strašně hnusné, že má člověk strach o zdraví svých očí a obsah svého žaludku. Nedá se na to koukat, nedá se tomu ani smát, je to jen důkaz naprosté bezradnosti tvůrců, kteří pravděpodobně čekali, že jejich film koupí věci neznalé maminky svým dětem v Supermarketu při nedělním nákupu kedluben a ne že se Palace Picture rozhodnou pustit něco takového do kina. Technologicky je to průšvih a omyl epických rozměrů. A ve 3D.

Co se týče příběhu, není to o nic lepší. Opět si filmaři myslí, že dítě se automaticky rovná idiot, kterému stačí vesele se tvářící kocour superman, naštvaně se tvářící kocour koule a hodně oranžových a žlutých barev. Najdete tu všechno, co od dementního filmu očekáváte, veselého losera v jedné z hlavních rolí, tlustou kočku a superhrdinskou kočku, comics, který je vlastně skutečností a maniakální záporačku. Děj je vycucaný z prstu a připomíná epizody úspěšných animovaných seriálů, které běží tak dlouho, že jejich tvůrci už absolutně netuší, co mají se svými hrdiny provádět. A tak nakoupí hromadu drog a zapojí kreativitu.

Garfield 3D nepatří do kina. Nepatří ani na slušné DVD a měl by běžet v půl šesté ráno někdy místo Teletubbies, protože těm nejmenším dětem se možná bude líbit kvůli tomu, že je barevný. Nikomu jinému ale ne, to prostě není možné. Pár měsíců po Cameronově 3D revoluci Avatar tu tak máme film, který tuto technologii využívá brutálně zákeřným způsobem a doufá, že lidé zblblí z třetího rozměru přijdou do kina automaticky. Je to podobné, jako kdyby vynálezci televize po měsíci machrování a provozu zjistili, že existuje jen jeden jediný program a na něm jsou dokola promítány projevy Klementa Gottwalda. A to je zkrátka špatně.