Jindy a jinde jsem si u premiéry historicky prvního trojrozměrného dobrodružství nejlínějšího kocoura na světě posteskl, kam že se to ten svět řítí. Znuděně hláškující kočka ve třech černobílých okénkách (tedy… většinou) mě doprovázela na stránkách nejen víkendových plátků celé mé dětství a vidět její transformaci v digitální cosi, kterak tancuje po stole a dělá přemety… řekl bych že je to smutné, ale v skutečnosti si obsah mého žaludku málem vyšel na výlet. A Jon Davis, božský stvořitel a strůjce vší srandy, místo aby celý průšvih zatrhl, ještě se v křivé osvětě naší nejmladší generace vehementně angažuje jako producent. Kdepak to jsme? Vážně už touha napěchovat si kapsy bez výjimky předchází budování či udržování kultu? Garfielda si budou současní teens vždycky pamatovat jen jako infantilní oranžovou kočku, která naráží do věcí a podivně koulí očima. To je TAK smutné.

A tak tu sedím nad textem ke dvojce, která se vyznačuje naprosto shodnými symptomy, jen je dovádí do úplného extrému. Pokud byla jednička hloupá, stále se dala s přimhouřením všech očí snést jako podívaná pro cílovou skupinu do deseti let a jako taková mohla i bavit, do čehož se dokážu jakž takž vžít, přestože se mi to lehce příčí. Dvojka… jak to říct a neurazit. Pokud existuje samé dno kanálu zvaného moderní kinematografie, Garfield s pořadovým číslem dvě uhnívá těsně u něj. To, co se minule dalo strávit, už se teď strávit nedá. Příběh se smrsknul na pouhé konstatování, že Garfield putuje do Londýna a zahraje si zde klasickou hru na Prince a chuďase. Ano, z toho vyplývá, že se na plátně objeví ještě jedna, úplně stejně animovaná, chlupatá, nesympatická – zkrátka vypadající – kočka a že bychom se měli dočkat celé řádky humorných situací. To je smutný omyl. Pokud film něčím baví, je to pouze jeho křečovitá snaha se o to pokoušet. Koncept je mrzký, scenáristická prohra tristní. Heslo druhých dílů „všeho víc“ právě zde krásně ilustruje, jak ošemetným požadavkem může být. Přehypeovaný koncept s tunou hovadin definitivně degraduje Garfielda na smutnou a ošuntělou karikaturu, s níž si může každý scenárista mávat, jak chce; Protože už byla překročena hranice, kde se většina fanoušků vysíleně sesula do svého oblíbeného křesla a na veřejnou demonstrační obhajobu svého hrdiny za pomocí barevných transparentů rezignovala. Už to nemá cenu. Kult uhynul a Garfield je oranžový.

Můj ty Franto (omlouváme se, jestli jsem se někoho dotkl… prostě mi to jméno přišlo pod ruku ;), vždyť já bych nedokázal vypíchnout jediný okamžik, který je ve filmu skutečně dobrý. Jak vůbec může padnout tak obří částka na hloupost takového kalibru, z níž jen prýští tajná touha producentů dát si sprchu ze šampaňského… Ohraná klišé plná dementních postav pouze vyplňují klasický sedmdesátiminutový mustr, který rozdovádí malé děti a zcela nasytí jejich znuděné doprovody. Tedy, ty odolnější z nich – zbytek si zajde někde po desáté minutě na cigárko a kafčo a vrátí se pravděpodobně až se sesuvem písmenek závěrečných titulků. Ano, filmu je třeba přičíst ke cti, jak skvěle je kočka animovaná, jak pěkně se jí vlní chlupy a jak většinou vůbec není poznat, že byla do obrazu dodělávána v postprodukci. Ale k čemu to všechno je? Bavilo by vás koukat na dokonalý trojrozměrný model vašich nejvlhčích sexuálních snů, když by přitom vydával zvuky jako hovnocuc při pravidelné nedělní sbírce šťavnatých pochoutek pana Hankyho? Forma není všechno! Je třeba ji zakotvit v pevné příběhové kostře, která má smysl, což kratičký - a navíc nehorázně nevyužitý (druhá kočka NIC zajímavého neudělá) skeč o jedné záměně prostě není.

Vedle toho, že druhý Garfield v jedné dlouhé scéně doslova vykrádá Císařova pekaře (no fakt!), půjčuje si i od všech žánrových spolusouputníků, co mu přijde pod ruku a děti by u toho mohly alespoň trochu bouchat nadšením do sedaček. Důvod je nasnadě – nedostatek vlastní invence. Tvůrci totiž sami očividně neví, co si počít se situací „Garfield poputuje do celovečerní verze“, když se navíc vyšťavili v průšvihu předchozím. Představivost tak nejde za meze obvyklých rodinných podívaných s digitální myší či roztomilým prasátkem. Garfield zkrátka existuje, hláškuje a něco se kolem něj děje. Pokud budete chtít rýpat do neochvějné logiky světa, v němž se to „něco“ děje, můžete tím klidně strávit několik velmi dlouhých (a nutno podotknout, že velmi nudných) týdnů. Pokud jsme například v jedničce přistoupili na hru, že digitální zvířena mluví, přičemž ta normální ne (samo o sobě malé wtf), pak tady vládne čirý zmatek. Mluví tu totiž už úplně všechna zvířata kromě Odieho (jaký je, u všech chlupů, vlastně důvod?), nehledě na jejich počítačový či buněčný původ. Hláškují myši, hláškují kachny, hláškuje kráva, koza i prase a dohromady to dává veselý svět plný veselých zvířátek. Ehm, vlastně ne. Dává to ještě dementnější nádech už tak dementnímu příběhu, potažmo filmu, který stále klesá, klesá a klesá… až na dno. Papa!

Dívat se už podruhé na digitální kočku, kterak naprosto rutinně glosuje úplně všechno kolem sebe, z čeho je možnost udělat si „legraci“ a pochopí to alespoň dvouleté děcko (zahrnujíc většinou perly jako „sním lasaně a hlasitě si říhnu“ či „sním koláč a hlasitě si říhnu po tom, co si dám lasaně a hlasitě si říhnu“), je utrpení. Fakt. Pokud někdy vznikne trojka (a já vím, že vznikne, protože na DVD se dvojka určitě zaplatí), dával bych si zatraceně velký pozor, aby to jméno u kolonky režisér či scénárista nebylo moje. Co ještě poslední fanoušci černobílých comicsových nadílek (budou-li přeci jen naposled ochotni vstát ze svých křesel) zvládli dnes rozdýchat, může příště hraničit s touhou vraždit. Znáte to, praskne vám žilka, cvrknete si do trenek… myšlenkové pochody takového jedince jsou rázem nevyzpytatelné ;).

P.S.: Ano, Garfielda stále mluví Bill Murray. To je jediné neoddiskutovatelné pozitivum, které však bude českému divákovi pro jistotu utajeno - Vladimír Čech aka Milionář zdá se býti v tuzemských končinách opět adekvátním zástupcem.