Každý rok se v českých kinech neobjeví pár filmů, které bychom v nich rádi viděli, a naopak do nich dorazí spousta titulů, které klidně mohly zaplout na videotrh. Nechci hned zkraje znít moc negativně… ale Gambit je ukázkovým příkladem té druhé skupiny.

Příběh uměleckého experta Harryho Deanea, který se svému šéfovi snaží podstrčit falešného Moneta a vydělat tak miliony, přitom vůbec není nějaký velký průšvih. Od remakeovaného originálu s Michaelem Cainem se drží dostatečně daleko. Jeho ústřední herecké trio přesně zapadá do vytyčených rolí. A objeví se hned několik dobře vypointovaných komediálních scén, které sice nedávají valný smysl, ale chvílemi vás donutí vzpomínat na Růžové pantery. I když vlastně jen proto, že byste na některého z nich koukali raději...

Kde je ale ten hlavní problém? Stručně řečeno v tom, že je Gambit až příliš jednoduchoučkým počinem. Scénář od bratrů Coenových (!) nabízí tak tak fungující heist zápletku, ve které napůl trhlá texasanka řádí mezi anglickými gentlemany, přičemž řeší, zda má tomu méně movitému pomoct k dost pochybně naplánované pomstě. Očividně se tu ale nejdřív vymýšlely gagy a teprve pak se řešilo, jak se z nich sestaví ucelený devadesátiminutový film. Takže se Gambit nejdřív zoufale vleče, aby až po půlce chytnul tempo a proměnil se v celkem šarmantní oddechovku.

Režírující Michael Hoffman (Klub vyvolených) se každopádně nikdy nesnaží prorvat do první filmové ligy. A primárně spoléhá na to, že vás zabaví Firthova ňoumovitost, uši trhající přízvuk Cameron Diaz a fakt, že má Rickman zase po letech větší roli. Občas to samozřejmě funguje. Většinou to ale zdaleka nestačí k tomu, abyste přestali kontrolovat hodinky, a Gambitovi pak už pověst nevýrazné podívané, která klidně mohla putovat rovnou na domácí nosiče, neodpáře ani stylové finále.

Coeni dobře věděli, proč dali remake Gambita z ruky. Jedni Lupiči paní domácí jim totiž ve filmografii stačí.