Blahoslaveni budiž chudí, duchem i majetkem. Letos už druhý francouzský film, který pojednává o vzpouře proletariátu proti hamižné vrchnosti – nejprve přisupěla fenomenálně podvratná bžunda Louise-Michel, teď přikřepčil barvotisk z dílny mistra francouzského šarmu na klíč. Jean-Pierre Jeunet rozhodně patří mezi tvůrce, jejichž vize mají svou váhu, ať už to jsou ony morbidně rezaté výjevy z Delikates a Města ztracených dětí, rozkošné omalovánky z Amélie z Montmartru či… gulášová směs obého z Galimatyáše.

Tedy, váhu poslední Jeunetovy vize bych popravdě počítal spíše na gramy, jakkoli řemeslně opět bez problémů dostojí Francouzově dobré pověsti. Pohledně stylizovaná podívaná, hravě nasnímaná dynamickou kamerou, elegantně ozvučená a laděním se pohybující kdesi mezi groteskou a pohádkou. Samozřejmě též zalidněná hereckým výkvětem země galského kohouta, leč zde už se začíná projevovat otravná „hřebejkovská“ předvídatelnost známých tváří. Galimatyáš pojednává v duchu žertovném, leč sociálně kritickém o outsiderovi Bazilovi, kterému mina zabila otce a zbloudilá kulka přervala pokojný život. Mezi pouliční spodinou, v teplém lůně skládky kuje hrdina plán na zničení dvou kapitálních zlounů, majitelů továren na smrt.

Nebudu se stavět do role člověka, kterému by kritický podtón filmu, jasně mířící proti nevybíravému kapitalismu a obchodování se smrtí, byl nepříjemný. Nepříjemná mi není ani zvolená forma, která po vzoru Amélie z Montmartru chce být dětsky naivní, rozjasněná a uvolněně groteskní. Co však na Galimatyáši nedokážu strávit, je jeho podbízivost a prostoduchost, která hraničí s otravným úsměvem obecního idiota. Jeunetovo panoptikum laskavých blbů z okraje společnosti inscenuje na plátně předvídatelné, neoriginální a násilně pointované zbojnické historky. Jakákoli rafinovanost či propracovanost jde stranou ve jménu pochybné snahy o svůdný francouzský šarm. O ten šarm, který se nebojí být tak trochu dětský a přitom dospěle satirický.

V podání Galimatyáše je však odporně podlézavý. Hru se žánry Jeunet nezvládá, neboť film vyhlíží jako překotná a rozklížená lepenice všeho možného. Podsouvané mravní poselství vysloveně uráží svou tupostí a postavy brnkají na nervy křečovitě předstíranou dobráckou prostotou (nebo naopak – zarputilou kapitalistickou hamižností). Těžkopádným omalovánkám chybí jakékoli napětí a smysluplný děj. Všudypřítomné vizuální vějičky a servilní gagy zadusí i několik málo podařených momentů, v nichž Galimatyáš zvládá svou hlupeckou přetvářku s určitou mírou poezie a humoru.

Na jedné straně vah se tak okázale promenují hudební podkres i vizuální ztvárnění, Jeunetovy ověřené zbraně. Na druhé straně vah se však rozvaluje odpudivá a beztvará směsice šklebů a karikatur s pugétem mírových holubic v ruce. Ačkoli nemohu Galimatyáš odsoudit jako vyložený filmový zmetek, při pohledu na celek křičím hlasité: „ne, děkuji, tuhle šlichtu nechci.“ A chválu chudoby si letos vyslechnu z úst skutečných provokatérů – pánů de Kerverna a Delépina. Jejich Louise-Michel totiž tahle mazlavá a přepálená kaše nesahá ani po kotníky chlupatých nohou.