Vzpomenete si na rok dejme tomu 2014, kdy to vypadalo, že George Miller skutečně po dlouhých letech natočí čtyřku Šíleného Maxe a jak se k tomu diváci stavěli? Jak se povětšinou buď báli, že na to nemá, nebo se rovnou vysmívali faktu, že před Maxem dělal dva animáky o tancujících tučňácích? A vzpomenete si, jak jste pak v roce 2015 odcházeli z kina s tím, že tenhle australský dědula vytvořil něco, co jste do té doby neviděli? Osobně považuju projekci Zběsilé cesty, kdy jsem si postupně uvědomoval, jaký unikát režisér stvořil, za jednu z nejlepších, jakou jsem kdy navštívil. Nejen proto, že se George Miller vrátil k mojí oblíbené sérii, ale hlavně kvůli tomu, že celý film jakoby ukázal prostředníček celému Hollywoodu, jeho psaným i nepsaným pravidlům a byl nekompromisně originální a svůj. Něco takového v kinech vídáme dost výjimečně. 

Tenhle moment překvapení samozřejmě u Furiosy nastat nemohl, ale přeci jenom byl Miller do jisté míry v podobné pozici. Trailery minimálně po trikové stránce nevypadaly úplně přesvědčivě a v divácích mohl začít klíčit pocit, že to tentokrát fakt nebude ono, protože on ten Miller je už doopravdy starý, a nebo že to paradoxně bude skoro to samé co minule, jen trochu horší. Jenže tenhle Australan si zvládl s Hollywoodem, diváckým očekáváním i natěšenými fanoušky opět nádherně pohrát. A skoro stejně zábavně jako minule. 

Furiosa: Sága Šíleného Maxe: FOTOGALERIE

Asi nejdůležitější věc, kterou byste o prequelu Zběsilé cesty a o zrození Furiosy měli vědět, je ta, že ten film je hodně jiný. Na jednu stranu se to dalo čekat, platí to konec konců pro všechny příběhy ze světa Šíleného Maxe, ovšem upozornit na to musím. Miller má i tentokrát jasnou vizi a ví co a především jak chce vyprávět, jen by nebylo od věci připravit se na možnost, že ta vize se může dost lišit od toho, co byste jako diváci chtěli vidět. Furiosa: Sága Šíleného Maxe se odehrává na prostoru několika let a skládá se z pěti kapitol ze života budoucí imperátorky a legendy pustiny. A i když v nich na akci samozřejmě dojde, prim tu nehraje. 

Miller se rozhodl opřít se tentokrát víc o samotné postavy a především o svět. Furiosa, kterou tu poznáme jako malou holku (Alyla Browne má talent) je tu dlouho vláčena událostmi a jen musí pasivně přihlížet, jak přichází o všechno, co v životě znala, jak její nejbližší umírají a jak se stala jen zbožím ve vyjednávání mezi dvěma tyrany předurčenými k tomu, aby v poušti rozpoutali válku. A krok za krokem se učí v prostředí plném násilí a šílenství přežívat a nakonec i vítězit. Na opravdové hrdinství z její strany si ale vcelku dlouho počkáme. 

Miller se totiž téměř polovinu filmu zabývá úplně jinými věcmi než Furiosou. Zatímco Zběsilá cesta byla jedna velká honička, u které se divák jednoduše musel smířit s tím, že se věci dějí tak, jak se dějí a že se postavy chovají tak, jak se chovají, Miller jde tentokrát víc do hloubky. Je dost zajímavé sledovat, jak se v pustině střetávají nejen dvě armády, ale i dvě podoby diktátorů a na jakých principech funguje horda Dementuse Chrise Hemswortha a proč se nezhroutí systém nastavený Nadsmrťasem Joem v Citadele. To, co Miller minule jednoduše přeskočil, teď popisuje do detailů a ukazuje fungující společenskou hierarchii, která do postapokalyptického chaosu vnáší jistý řád. A o to děsivěji jeho svět funguje. Zatímco ve Zběsilé cestě hrálo prim divošství, teď tu najednou existují jistý bizarní systém a zvrácená pravidla. A je to možná ještě děsivější. 

Samotná Furiosa začne být aktivnější až v dospělosti, kdy už má i jisté fyzické předpoklady, aby přežila v honičkách na opuštěných silnicích. A Anya Taylor-Joy tu září. Působí podobně odhodlaně a mnohdy až zle a krutě jako Charlize Theron a stejně jako ona i zranitelně. Ačkoliv tu není moc prostoru pro řekněme tradiční práci s psychologií postav, místo toho se tu demolují obří doly a padají tovární komíny, zvládne Taylor-Joy i s minimem dialogů přesně „odehrát“ Millerovu ideu silné ženské hrdinky, kdy od ní zdánlivě nedostáváme moc, reálně však víme, čím prošla, o co jí jde a proč se z ní stala bohyně pomsty. A jako taková je neskutečná. Hon Furiosy na Dementuse je extrémně osobní, nekompromisní a finále, které nečekaně nestojí až tak úplně na akci, nakonec možná působivější, než kdyby se vyřešilo další bouračkou. Podobně jako světu dokázal Miller dát svým hrdinům nečekanou hloubku a udělat z nich komplexnější charaktery, kdy i u těch nejodpudivějších občas začnete mít pocit, že to jsou vlastně jen chudáci vláčení okolnostmi a osudem a že za to, že se z nich staly zrůdy, úplně nemohou. 

Ovšem zase pozor, ačkoliv není Šílený Max tak moc akční podívaná jako Zběsilá cesta, není nutné se bát, že byste z kina odcházeli v tomhle směru nespokojení. Začíná se tu sice trochu pomaleji (i když na akci dojde i v úvodu), vrchol však přijde v půlce, kdy se kamion s Furiosou a jejím parťákem Praetorianem Jackem (jistě ne náhodou vypadá jako Mel Gibson v původní trilogii) řítí po silnici a nahánějí ho protivníci, jimž ta silnice zas až tak úplně nestačí… no uvidíte sami. Miller a jeho kaskadéři tu ukazují, že se ani zdaleka nevyčerpali u minulého filmu a že mají pořád dost nápadů na to, abyste deset minut seděli zaražení do křesla a nedýchali. Je radost sledovat tu ze řetězu utrženou kreativitu a režisér, jenž příští rok oslaví osmdesátiny, tu opět potvrzuje, že co se nápaditosti i realizace šílených nápadů týče, je kilometry daleko před konkurencí. A kdybyste si tím nááááááhodou nebyli jisti, tak až si to Furiosa s Jackem rozdají ve dvou s Dementusem a prakticky celou jeho armádou, budete mít jasno stoprocentně. 

Akce tedy dostaneme trošku méně, kvalitativně ovšem drží krok se Zběsilou cestou. A vzhledem k tomu, že Zběsilá cesta se řadí mezi nejlepší akční podívané všech dob, asi chápete, že chválím. Chválím hodně. Přesto Furiose k totálnímu nářezu, jakým byl předchozí snímek, něco malinko chybí. Vůbec není problém, že Miller se vydává trošku jiným směrem, ten odklon je konec konců razantní, i když ne tolik, aby to vyloženě vadilo, protože boží akce dostaneme pořád dost. Ale upřímně tu divokost čtvrtého filmu jsem malinko postrádal. Jde o detaily, jako třeba o méně výrazné barvy, díky nimž Furiosa nepůsobí až tak stylizovaně a výrazně, chybí nějaký opravdu wow akční moment typu bouře, při níž létají auta vzduchem, nebo drobnosti tipu nová slova a výrazy, které Miller vymyslel pro svoje hrdiny. 

Přehrajte si trailer Nechci tvrdit, že Furiosa je usedlá, to ani náhodou, avšak u Zběsilé cesty jsem měl pocit, jako kdybych objevil punkovou muziku. Novou, nespoutanou, bez pravidel, divokou a fascinující věc, která se nedá nikam zařadit. Furiosa naopak chce dát světu řád, ale chce ho dát především postavám, vytvořit u nich srozumitelné motivace a vyvolat u diváků pochopení pro jejich konání. Funguje to skvěle. Jen odlišně. Takže do toho kina stoprocentně běžte, protože Furiosa je důstojným pokračování Zběsilé cesty, které se nebojí jít svou vlastní cestou. Naštěstí podobně zajímavou.