Vždycky jsem měl pocit, že Češi a Britové mají prakticky stejný smysl pro humor, jenom ti první se při tom škrabou na zadku a ti druzí nosí kvádra. Partička IT, jinde ve světě mimochodem sotva tak oblíbená, je toho krásným důkazem a jen díky ní udělal Chris O'Dowd v rámci našeho rybníčku takovou díru do světa.

Neznamená to bohužel automaticky, že každý film s ním bude automaticky legrační, přestože se to přímo nabízí – tváří se v nich totiž stejně, jako v seriálu, a svou škatulku „nesmělý, ale roztomilý zmatkař, který nemá příliš štěstí u žen“ dotahuje do takřka geniální roviny. Pro příběh o trojici kluků, kteří jednoho večera v hospodě zažili hodně divné věci, je to navíc přímo ideální scenáristický materiál. A tak mu sekundují dva stejně se chovající kluci, z nichž jeden má navíc dojem, že je trochu lepší než ti druzí a ten třetí je rozhodně prostorově nejvýraznější a má nejbizarnější knírek a proto se ideálně hodí pro offtopicové hláškování.

Dobře rozjetý film Garetha Carrivicka, který do té doby točil jen epizody k seriálům rozličné kvality, se v hospodě cítí jako doma. Prvních dvacet minut odsýpá skutečně dobře, představovačka hrdinů se uskutečňuje skrze ubývající ležáky, do dialogů se násilně tlačící popkulturní odkazy a zmiňované socializační škatulky. Troufám si říci, že kdyby film pokračoval tímto tempem, zakládal by si pomalu, ale jistě na nějaký novodobý britský konverzační kult, který by příští generace mohly skutečně docenit. Bohužel však příběh musí dostát svému názvu a tak to, o čem si kluci povídají, musí ve finále skutečně zažít.

Bohužel si povídají o cool věcech a hrátkách s časem, což vyžaduje minimálně příjemný rozpočet a nějakou tu třešničku navrch. Třešničku obstarává příjemně civilní Anna Faris, která mezi kluky svým humorem zaplouvá jako ryba do vody, příjemný rozpočet neobstarává bohužel nikdo a tak se i po vší té snaze přesouváme do škatulky televizní produkce. Což v jistém směru vůbec nevadí, dokud je vše striktně stylizováno, děj dává stoprocentní smysl a hlavně je to pořád skvělá zábava. Absence průniku posledních dvou věcí je bohužel – především v poslední půlhodině – k vidění až příliš často. Časové skoky se jen dokola opakují bez většího smyslu i nápadu a celá příběhová linie by se dala směle smést ze stolu jak druhořadou poučkou od Einsteina, tak i sborníkem vtipů z pořadu Hřiště 7. A nemá cenu si nic namlouvat jenom proto, že tam hraje O'Dowd.

Kluci to zkrátka velmi dobře rozjedou a pak jim najednou příliš rychle dojde dech. Ale pokus to byl dobrý a vůbec by mi třeba nevadilo, kdyby Carrivick se stejným týmem herců natočil zmiňovanou celovečerní hospodskou slovní přestřelku.