Celkem chápu lidi, kterým se Ryan Reynolds začíná přejídat. Tenhle Kanaďan hrát umí, ovšem s Deadpoolem našel zlatou žílu a od té doby se víceméně snaží držkatého komiksového žoldáka kopírovat prakticky ve všech svých mainstreamových rolích. Rošťácký úsměv, idiotské vtipy a mnohdy až příliš násilná snaha přesvědčovat diváky, že „Ryan má nadhled“ je už lehce otravná a třeba nedávná dvojka Zabijáka a bodyguarda byla i pro mě už docela utrpení. Reynoldsova novinka Free Guy působí na první pohled jako další z jeho typických filmů a typických rolí a nebudu tvrdit, že to tak není. Ale ne úplně. 

Hlavním hrdinou Free Guy je chlápek jménem Chlápek. Nejnudnější bytost na světě. Pracuje v bance, jeho uměle působící úsměv a bodrost nejsou ani v nejmenším hrané a skříň má plnou khaki kalhot a modrých košil. A vůbec ho nerozhodí, když kolem jeho oblíbené kavárny projede tank, nebo se před něj na křižovatku snese z nebe parašutista střílející raketometem po stíhačce. Chlápka nic neznervózní. Chodí do práce, dělá, co má, kámoši s Kámošem a naprosto mu to vyhovuje. Protože ho tak naprogramovali. Chlápek je totiž NPC postava v online střílečce Free World, jenomže pak narazí na hráčku jménem Millie a něco se v něm zlomí. Zamiluje se. A začne se chovat trošku jinak, než jak byl naprogramovaný…

Free Guy: FOTOGALERIE

Reynolds tu hraje do značné míry to, co už spoustě lidí leze krkem a co se snažím popsat v prvním odstavci. Jeho Chlápek je tak trochu hňup, nic netuší, blbě se usmívá a časem se naučí vcelku efektně zabíjet lidi/hráče. Ale jen ty zlé, protože si za svůj životní cíl vytyčil seznámit se blíž s Millie a zároveň být stoprocentní Mirek Dušín. V tomhle případě však typicky reynoldsovské herectví nevadí, spíš naopak. Chlápek má být lehce otravný, naivní a připitomělý. Konec konců je to naprogramovaný charakter, který se bůhvíproč začíná chovat jinak, než měl, od začátku do konce ovšem zůstává troubou, jenž dovede být tak sympatický, pozitivní a usměvavý, až byste mu nejradši vrazili krumpáč do hlavy. Stejně jako ostatní hrdinové. 

Za hvězdu tu totiž je Ryan Reynolds, ale osobně mě mnohem víc bavily dějové linky Millie a jejího kámoše Keyese, kteří si do hry občas odskočí z lehce depresivní reality, kde bojují s faktem, že jim mocný herní vydavatel Taika Waititi ukradl jejich revoluční program i naději a životní optimismus. A Jodie Comer a Joe Keery jsou jako mladí programátoři měnící se občas v herní superlikvidátory neskutečně sympatičtí. Osobně mě však nejpříjemněji překvapil někdo úplně jiný. 

Režisér Shawn Levy se sice posledních pár let nevěnuje filmům. Raději si kutí na Netflixu Stranger Things, dlouhé roky bylo však jeho jméno esencí pro hollywoodskou rutinu. Není to špatný režisér, jenže jakmile se oznámilo, že právě Levy bude točit ten či onen projekt, veškerá očekávání šla rychle dolů. Člověk tak nějak věděl, co umí, na co má a co předvede. A jen málokdy se pletl. Trochu nečekaně se ale u Free Guy právě Levy rozjel do obrátek, jaké u něj nejsme zvyklí vídat. Prakticky každý záběr obsahuje nějaký popkulturní filmový či herní vtípek, odkaz nebo trhlý nápad a je radost vyzobávat si scény, nebo třeba jen několikavteřinové fórky odehrávající se někde na pozadí. 

A i když se za vším tím audiovizuálním blbnutím skrývá vlastně vcelku primitivní příběh hodně inspirovaný Truman Show, Levymu a Reynoldsovi se povedlo celkem výrazně ho odlišit od ostatních letních blockbusterů. Free Guy je totiž až nečekaně příjemná a především optimistická podívaná. Reynoldsův naivně troubovitý styl sem naprosto sedí a upřímně docela potěší vidět po dlouhých měsících akční komedii, která chce být víc komedie a nestydí se za to, že je vcelku jednoduchá a že se snaží divákům nabídnout především pohodový zážitek. Občas svou neskrývanou neambiciózností a feel good přístupem tvůrců připomene třeba i starší snímky Roberta Zemeckise (a ne, fakt tím nemyslím, že by to bylo stejně dobré jako Návrat do budoucnosti) a bezstarostnější a méně ambiciózní komedie osmdesátých let. 

Přehrajte si trailer Popravdě na rozdíl třeba od Sebevražedného oddílu si nevybavím konkrétní vrcholy filmu nebo scény, které bych si opakovaně přehrával v hlavě. Ale vím, že jako celek jsem si ty necelé dvě hodiny videoherního blbnutí, nápadů, nečekaně funkční romantiky z našeho světa a divočiny z toho herního užil velmi příjemně.