John Carney asi nikdy nebude patřit mezi velké režijní velikány. Už od svého prvního úspěšného snímku Once se totiž hezky usídlil prakticky v jednom jediném žánru, v němž mu je dobře a jako jeden z mála v něm dokáže pravidelně doručit výrazný kousek. Ano, mluvíme samozřejmě o hudebních filmech, v nichž si Carney vždy vystačí s kytarou, chytlavými songy, sympatickými postavami a jejich osobním příběhem. A světe div se, irský režisér použil svou prověřenou šablonu i napočtvrté. Dokáže se svým osvědčeným schématem ale pořád stejně bavit?

Znovu se tak podíváme do Dublinu, kde sledujeme mladou matku Floru, která by nejradši pařila a užívala si života. Jenže místo toho má několik prací, aby se sama postarala o svého čtrnáctiletého syna Maxe, který je chodící magnet na problémy a kvůli několika krádežím mu hrozí soud. Dialogy mezi nimi se pak neobejdou bez nadávek a ani vztah s jeho otcem nemá Flora nejlepší. Pořídí si (=najde na ulici) proto svému synáčkovi kytaru a doufá, že potomek najde hobby, díky němuž nebude dělat další blbosti. Místo toho však začne na kytaru hrát ona, přes internet ji začne učit pohledný americký kytarista a je to nakonec hlavní hrdinka, kdo si začne dávat svůj život dohromady. A jelikož hudba dokáže zázraky, začnou se zlepšovat také vztahy s Maxem.

Carney zkrátka doručil svůj další příspěvek na téma „Máš problémy? Tak si vezmi do ruky kytaru a hraj“. Osvědčené propriety mu pak znovu hezky fungují. Hlavní postava a její mateřské problémy dokáží diváka zaujmout, Carney znovu skvěle využívá prostředí rodného Dublinu, celý snímek má správnou feel-good atmosféru a opět platí, že si je tvůrce nejjistější ve chvílích, kdy nechá postavy mluvit pomocí muziky. V hudebních pasážích je tedy režisér zase nejsilnější a hezky napsané písničky dokáží v divákovi vyvolat požadované emoce. Eve Hewson je pak v titulní roli správně přidrzlá i sympatická a s Josephem Gordonem-Levittem mají skvělou chemii.

Člověk se ovšem v tomto případě logicky nevyhne porovnání s předešlými Carneyho kousky a z tohoto srovnání vychází Flora bohužel jako nejslabší počin. Once dokázalo být mnohem civilnější a intimnější, snímek Begin Again zase o poznání lépe pracoval s pohodovou atmosférou i vztahy mezi charaktery. Zde sice na první dobrou všechno šlape, jak má, postavám se však divák nedostane dostatečně pod kůži. 

Scénář možná tentokrát až příliš věnuje pozornost hudbě a love story Flory s učitelem a ústřednímu vztahu se synem se věnuje až v druhé polovině snímku. I kvůli tomu působí jejich vývoj trochu zkratkovitě a nemá takový emocionální dopad, jak jsem u Carneyho zvyklý. Režisér navíc tentokrát nepřichází opravdu s ničím svěžím (jako např. v Sing Street s retro feelingem) a výsledek proto malinko působí jako recyklát jeho dřívějších trumfů. I když jde pořád o poměrně fajn recyklát.

Přehrajte si trailer Flora a syn tedy stále zůstává příjemnou pohodovkou, která sice nemá absolutně čím překvapit a nebrnká na divácké emoce tak silně, jak její předchůdci, ale na poli malých hudebních snímků stále bez problémů plní svůj účel. Sice už bych Carneyho chtěl asi vidět i v nějakém jiném žánru bez kytar, pokud však bude stále sypat takto svižné jednohubky, asi se taky zlobit nebudu.