Z mé zkušenosti jsou širokou diváckou obcí nejvíce nadhodnocena dramata inspirovaná skutečnými událostmi, životopisy a filmy reflektující jiné umělecké dílo. Prožitek rozsáhlé skupiny lidí prohlubuje vědomí, že se to doopravdy stalo. Dojímají je vnitřní démoni lidí z masa a kostí, co navíc něco dokázali. Snadno je obalamutí pohyb kamery v navoněných artistních kulisách. Často jejich smysly ošálí mramorizace výjimečné osobnosti levitující ve výjimečném prostředí. Ač se Warholka odpichuje od skutečnosti, ač je ve své podstatě biografií a jakkoliv se pohybuje v atraktivním uměleckém prostředí, měla být jiná. Dle nedávného ratingu na CSFD, jenž se šplhal až k závratným 90%, se mělo jednat o výjimečný zážitek. Jenže opak je pravdou a Warholka se přes dočasnou přízeň místní internetové komunity řadí k tomu nejhoršímu v rámci nepříliš oblíbeného subžánru (alespoň pro MZ, že...).

Warholka jest filmem velmi velmi špatným. Nádherně se na ní vybarvují všechny nešvary téhle únikové škatulky - filmy o Rayových písničkách, Pollockových obrazech a Beeethovenově hudbě jsou však ve srovnání s ní oscarovými veledíly. Ve Warholce snese přísnější měřítka pouze technická stránka, vychválit pak lze maximálně práci kameramana, jenž se místy ne zcela bez úspěchu pokouší evokovat náladu šedesátých let a jenž by zároveň obstál v pozici „očí“ režiséra thrilleru či detektivky. George Hickenlooper však jeho hezké obrázky nesmyslně ředí do zcela bezobsažných zpomalovaček, vizuálně rádoby zajímavých sekvencí (působí ale na někoho autentické záběry z ruční kamery v kombinaci s přebarveným retrem a napodobeninami Warholových děl doopravdy umělecky?), na účet kameramana Michaela Gradyho by se však invektivy snášet nemusely. Na většinu ostatních ano...

Pan režisér a toho času příležitostný dokumentarista George Hickenlooper by se chtěl moc moc stát ctěným americkým umělcem. Proto si bere do otroctví Andyho Warhola, popkulturní ikonu a největšího umělce druhé poloviny 20. století, kterou přibližuje skrze jeho múzu Edie Sedgwick. K excentrickému géniovi a jeho dekadentní „Továrně“ se dostáváme skrze zcela zdevastovanou krásku, která rekapituluje své láskotrápení po boku marnivého génia. Hickenlooper skočil bezostyšně do vzrušujícího prostředí, do doby a na místo, kde se doopravdy něco dělo, kde se psaly dějiny výtvarného umění. Warholova pop-artová fabrika je tu ale zredukována na vnějškové charakteristiky (Marilyn Monroe čumí z každého rohu), explicitní nahotu a bizarní promluvy bělovlasého génia. Filmový Warhol rád vypráví o velkých ptácích, o penisu Micka Jaggera a svými díly vyzývá k boření konvencí ať už s, anebo bez sexuálního podtextu. Za obhroublým jazykem a výstředními uměleckými vizemi ale v podání Guye Pearce není cítit nic víc než manýra a tupá snaha navenek napodobit Warholovo vystupování. Pearce vyrobil pod taktovkou Hickenloopera trapnou karikaturu, s dikcí nafrněného idiota, kterou požralo vlastní ego, aniž by z ní však vyzařovalo ono výjimečné charisma a vědomí vlastní jedinečnosti.

Stačí se podívat na videa s Warholem na YouTube a je myslím nezpochybnitelné, že v tomto případě filmaři obtiskli pouze atributy popisující Warhola na první, letmý pohled, nepřenesli však nic z něj. Nevytáhli nic z jeho nitra i psychologického profilu, zmohli se jen na trapnou pozérskou atrapu. Podobně parodickou kreaci navíc předvádí i Hayden Christensen v poloze mladého zpěváka, jenž má prý evokovat Boba Dylana v čase, kdy jeho charakteristický mečák ještě neprotáhly odžité roky. Od srandovních a zcela nevěrohodných postav pak logicky odvisí i celkově povrchní rozměr rekonstrukce toho nesvázaného uměleckého prostředí. Vzduchem lítají velká slova, hluboce zakořeněný pocit, který zúčastněné motivoval ke svéráznému vyjadřování světonázoru, se však neobjeví ani náznakem NIKDE. Ať už šlo o souložení tam-kde-se-to-zrovna-hodí, odvážné artistní performance anebo konkrétní Warholova díla, ve filmu z nich nezůstalo víc než jejich vyprázdněné odlesky. A znovu odkazuji na YouTube... pokud si prohlédnete některá ze zaarchivovaných videí a zkonfrontujete je s jejich filmovým ekvivalentem, musí vám vyvstanout na mysli jejich plochost a bezrozměrnost. Nedostává se jejich feeling, ať už jej vztáhneme na dekadenci, rozmařilost, nekonvenčnost, anebo třebas příslib opravdové sexuální revoluce.

Ono totiž nestačí navléct herce do dobových kostýmů, vybavit ateliér autentickými proprietami a přikázat kameramanovi, aby nasvítil scénu ve stylu Warholových podomácku ukutěných filmečků. Vize režiséra by měla korespondovat s tím, co se pokouší zachytit. Hickenlooper však Warholovi nesahá ani po nehty na malíčku, pročež je jeho pojetí zcela fádní, tuctové a artistně naprosto nezajímavé. Žádné originální interpretace, žádné osobité postupy, nic co by mohlo z formálního hlediska odpovídat sledovanému uměleckému bublání, nic co by jej mohlo buď dále rozvíjet, zachycovat, anebo obyčejně popsat se všemi jeho niternostmi. Warholka je vyprázdněným pokusem, jenž upadl do série primitivních monologů, bonmotů a silných slov. Andy se v hrobě obrací a já mu rozumím...

...protože je-li nějaký letošní film svou podstatu skrz naskrz iritující, je to právě toto tupé ohledání genia loci. Hickenlooper si ukousl příliš hutné sousto, které se pokusil schroustat akademicky, obyčejně a rutinně. Právě u takovéto látky se ale tento přístup, zvlášť je-li provozován toliko nemotorně, projevuje jako absolutně zhoubný a vražedný. Warholka jedná s divákem jako s blbečkem, který se musí chytit Edieini sukýnky, utřít její slzičky, ohřát se ve Warholově záři, a pak s ní – dojat - odejít. Jako duševně prostému a nesvéprávnému jedinci mu Edie polopaticky zprostředkuje všechny své vnitřní pochody, slovem dovysvětlí i leccos z Warholovy mysli, zatímco režisérovo filmové vyjadřování zůstane u pozlátka v podobě zběsilých účesů a drsňáckých vět. Výklad se musí provozovat doslovně, pomocí rekapitulace Edieiných vzpomínek. A to prosím ještě nuceněji a tupěji, než jak to dělával blahé paměti Brumbál v prvním a druhém Potterovi. Vážně. Potom už vážně není divu, že si na úplný konec do titulků přiskotačí několik pamětníků, kteří doklepnou poslední hřebíček do rakve tím, že znovu vyloží Edieinu duši i historickou úlohu. Od čeho jsme ale potom koukali dvě hodiny na ten film, proboha?

P.S.: V překladu pro naše popcornové čtenáře, které Andy Warhol akorát děsí: Nuda k posrání. Navíc nafrněná. Vyhněte se jí!