Edgar Allan Poe je pro hororový žánr stejně významný jako třeba John Wayne pro filmové westerny. Jeho dílo navíc obecně uznávají i akademici a je to tedy oficiálně umělec. Nehodlám se tu přít o tom, jestli je to pravda, nebo ne (protože to pochopitelně pravda je), ale rozhodně si nemyslím, že by přes sto padesát let staré příběhy byly ideální látkou pro filmaře.

E.A. Poe: Podivný experiment: FOTOGALERIE

Samozřejmě v minulosti pár pecek vzniklo, ale nejnovější E.A. Poe: Podivný experiment celkem jasně naznačuje, že v případě adaptací děl téhle legendy by se Hollywood neměl stydět příběhy aktualizovat a trošku zatraktivnit. Dnes už bohužel nestačí naservírovat divákům jeden starý blázinec zahalený v mlze, hromadu jeho podivných zaměstnanců, nějaké ty skřípající trubky a dva zvraty, z toho jeden očekávatelný a druhý zbytečný. Podivný experiment vypadá dobře a atmosféra odlehlého místa plného tajemství a šílenství občas dokáže vyvolat nějaké to mrazení v zádech, ale o tom, že byste se v kině báli, bohužel nemůže být ani řeč.

Na to je Podivný experiment až příliš tradiční. Jakoby se Brad Anderson styděl přitlačit na pilu a sázel na to, že staromódní pojetí zvládne pošimrat nervy i divákům v roce 2015. Za mě musím říct, že ani zdaleka. Ben Kingsley a Michael Caine jsou sice výteční a pochvalu si zaslouží i kostýmy nebo výprava, ale celou dobu jsem měl z filmu pocit, jako kdyby šlo o dílo staré čtyřicet nebo padesát let. Anderson filmové napětí umí, tady se ovšem zajímavé věci začnou dít až na úplném konci a spíš než o hrůze tu teď mluvím o celkem působivém „šílení“ a anarchii. Bohužel je to pozdě. A hlavně je toho málo.

Z Podivného experimentu je evidentní, že na něm pracovali šikovní lidé a fanoušci spisovatele. Avšak možná by bylo lepší, kdyby na ně někdo dohlížel a řekl jim, že diváci, kteří jdou do kina na horor nebo psychologický thriller, ocení spíš trochu děsu a napětí než film, který by se sice mohl líbit Poeovi, ale jinak vlastně docela nudí.