Každá generace filmových diváků potřebuje svého hrdinu. Nebo anithrdinu. Prostě někoho, kdo symbolizuje dobu jejich mládí, dospívání, prvních lásek, životních vzestupů i pádů. Ikonické avatary anonymních davů, s jejichž osudy bychom se mohli alespoň v duchu ztotožnit. Dva takové vytvořil režisér a scénárista Tomáš Vorel v roce 2007 ve filmu Gympl, když zfilmoval částečně autobiografickou knihu Tomáše Houšky Graffiti rules. Život mladých sprejerů – resp. writerů – dostal díky Vorlovu typickému režijnímu a kamerovému rukopisu relativně živelný impuls a udělal z Tomáše Vorla mladšího a Jiřího Mádla ikonické postavy středoškoláků, co místo učení žijí pouličním uměním. Tedy alespoň v jejich vlastních očích.

Byl z toho tehdy celkem slušný úspěch, založený na správné dávce rebelství, touze po seberealizaci a osvědčeném modelu zlobivých kluků, odkud tu a tam zazněl vážnější a dospělejší tón. Jediné, čemu se Vorel úmyslně vyhnul, byl varovně zdvižený prst, který z knížky zcela jasně vyčníval. Ale proč ne, možná už tehdy měl s hlavními postavami velké plány, na nichž skutečně v průběhu mnoha následujících let pracoval. V roce 2014 jsme díky tomu dostali pokračování s názvem Vejška, kde se řešily obdobné problémy, ovšem posunuté do vysokoškolského prostředí. Teď přichází do kin závěrečné dějství s podtitulem Džob a jak už název napovídá, Petr s Michalem půjdou makat. Dokážou sladit svou vášeň pro graffiti s každodenní rutinou dospělých lidí?

„Graffiti, to je na celý život.“ Hláška z druhého dílu může zároveň sloužit jako ústřední motto Džobu. Stejně jako hláška „Když tě někdo platí, tak se musíš přizpůsobit.“ Protože pouliční umění ti nájem nebo hypotéku nezaplatí. Nebo snad ano? Navzdory optimisticky laděnému konci Vejšky se životní cesty Petra a Michala podstatně rozešly – zatímco Michal hákuje jako kravaťák v korporátu, aby uživil manželku, dceru a krásný byt na hypotéku, Petr se vrátil z amerického angažmá do Čech jenom proto, aby třel bídu s nouzí v suterénní nebytové prostoře, kde zároveň pracuje i bydlí. A oba poznávají, že život se s nimi rozhodně mazlit nebude. Jediné, co jim zůstalo společné, je touha po seberealizaci prostřednictvím graffiti. A především toho nelegálního. Co na tom, že je jim už hodně přes třicet a jejich okolí považuje ty věčné čmáranice za zastydlou pubertu, ne-li něco horšího. Graffiti, to je jejich identita. Bez ní by to prostě nešlo.

Tomáš Vorel pokračuje ve vyprávění osudů dvou celoživotních writerů s použitím těch samých metod, které představují jeho filmařský styl jako takový. Užijete si tedy kamery téměř nalepené na obličej jednotlivých postav, jejich promlouvání přímo do ohniska kamerové optiky, lehkou (až středně těžkou) míru přehrávání a celou řadu dalších notoriet, bez kterých by snad žádný Vorlův film nemohl existovat. Takový „sklepácký“ trademark, chtělo by se napsat. Ovšem navzdory tomu, jak to víceméně fungovalo u Vorlových předchozích projektů, přišlo mi, že Džob je tentokrát mnohem hůř natočený. Od lehce rozmazaných záběrů přes některé špatné herecké projevy až po naprosto otřesný postsynchron, kdy mnohé postavy znějí, jako kdyby je natáčeli na mobilní telefon. Pokud to byl nějaký autorský záměr, potom se zcela minul účinkem.

Těžko říct, jaké ambice měl Tomáš Vorel se třetím dílem. Je z něho opět cítit láska k pouličnímu umění, kdy se podíváme i do evropské Mekky této kultury, do Berlína. A po této stránce film naplňuje svou premisu bezezbytku, kdy dunivými beaty podbarvené sprejovací sekvence nepostrádají nádech pouliční magie. Nicméně navzdory tomu, že se kamera pořád točí kolem Michala, Petra a jejich „čmáranic“, navzdory návratu mnoha ikonických postav z předchozích dílů (fantastická Zuzana Bydžovská jako alkoholem zničená Petrova matka, Jan Kraus jako protřelý všehoschopný šíbr atd.), nemá Džob mnoho co nabídnout.

Obávám se, že je to dáno hlavně tím, že Tomáš Vorel není velkým filmovým vypravěčem, ale „pouze“ dobrým pozorovatelem a bavičem. Hezky je to vidět na snímku Cesta z města (2000), kde vytěžil svou hravou formu na maximum a příběh o střetu hodnot zvládl podat tak, že forma s obsahem tvořily smysluplný celek. A ve stejném duchu se nesl i Skřítek (2005) a Cesta do lesa (2012). Bohužel co se mu celkem úspěšně podařilo prodat v Gymplu a ve Vejšce, to u Džobu zůstalo ztraceno v překladu. A když k tomu přidáte podivnou nekvalitu některých stránek snímku, nezbývá než konstatovat, že Džob potěší pouze tím, že uzavírá životní příběhy starých známých. Což je škoda, protože Petr s Michalem si zasloužili stylovější rozlučku.

Přehrajte si trailer Naštěstí oba hlavní představitelé si zachovali svoje „já“ z předchozích dílů a vy budete rádi, že je můžete ještě jednou vidět v akci. Mádl se snad pro tuhle roli narodil, protože jeho hláška o tom, jak si políbit vlastní prdel, nezestárla ani o rok a vy mu ji budete věřit i navzdory lehce přestřelenému vykreslení korporátní kultury. Vorel mladší je taky pořád sympaťák a s letmým nádechem stárnoucího sprejerského Štěpánka Šafránka bojuje o vlastní styl i životní prostor. Je proto škoda, že jejich etudy postrádají příběhovou hloubku a všechno se děje tak nějak strnule, bez většího napojení hlavních postav na okolní dění. Jako kdyby jediné, o co šlo, je zmiňované vyniknutí sprejerské subkultury. Na dobrý film je to prostě málo.