Ukrajinský režisér Sergej Loznica téměř každoročně vyrukuje s novým dokumentem, často zaměřeným na stalinské čistky či další události v Sovětském svazu kolem druhé světové války. Přiznám se, že jeho díla Proces a Den vítězství mi před pár lety na karlovarském festivalu přinesly velmi útrpné zážitky, takže jsem do jeho hrané tvorby v čele s Donbasem, oceněným před sedmi lety v Cannes, dosud pronikat nehodlal. Loznicova novinka, která se letos od canneské poroty dočkala (společně s pozdějším vítězem Drobnou nehodou) nejvyššího hvězdičkového hodnocení, je však natolik zdařilá a specifickým způsobem pohlcující, že by byla chyba se jí vyhýbat.

Opět se ocitáme v období stalinských čistek, konkrétně na jejich vrcholu v roce 1937. Obrovské množství lidí je za banální či rovnou zcela smyšlené přečiny vězněno, mučeno a popravováno, což vede k mizení inteligence a dosazování mladých, nekompetentních lidí do důležitých funkcí. Tímto způsobem se na prestižní pozici oblastního prokurátora dostává i čerstvý absolvent právnické školy Korněv (v minimalistickém, leč uhrančivém podání Alexandra Kuzněcova). Na rozdíl od mnoha jiných však Korněv stále věří v ideály komunistického státu, a tak když se k němu dostane žádost o schůzku od jednoho z politických vězňů, hodlá se jí důsledně zabývat.

Na samotném dvouhodinovém snímku není ani tak zásadní samotný příběh, jelikož už od začátku můžeme předjímat, že idealistický až naivní, ale také inteligentní a charakterní člověk nebude mít během stalinského teroru na růžích ustláno. Spíše jde o to, jak je Loznicův příběh, vycházející z povídky skutečného politického vězně Georgije Děmidova, vlastně vyprávěn a co se tím dozvídáme o povaze totalitního režimu.

Ačkoli je těžké ke stalinským hrůzám nabídnout něco neokoukaného (a pro Loznicu, dlouhodobě tímto tématem fascinovaného, to platí dvojnásob), perspektiva aktuálního snímku přece jen originální je: Hned několik postav totiž vykazuje nečekanou důvěru ve Stalinovu osobnost a soudobé tragédie považují spíše za selhání jednotlivců, zkorumpovaných a opojených mocí. Jako by Loznica ukazoval, že v takto morálně vyprahlém, nejen ekonomicky zchudlém a paranoiou prorostlém státě je pro každému přemýšlivějšího jedince nezbytné v něco (či hlavně někoho) věřit. Autority tak nepůsobí jako původci zla, jež je třeba obměnit, nýbrž jako zdroj naděje.

K tomuto částečně bizarnímu, hlavně však mrazivému sdělení Loznica dospívá prostřednictvím trpělivého frustrování diváka. Korněvova snaha sejít se s vězněm naráží na mnohačetný odpor a divák musí dlouhé desítky minut nejen snášet nejistotu, zdali protagonista svých cílů dosáhne, ale hlavně je vystaven všudypřítomné marnosti, zdrcujícímu protahování každého úředního kroku a až kafkovsky absurdní zacyklenosti byrokracie.

Loznicovo precizní naplňování stylistického konceptu přesto párkrát vykročí nečekaným směrem, když do téměř znepokojivě čitelné struktury zasadí poněkud nadbytečnou, přesto však poselství stvrzující scénu s vedlejšími postavami. I díky tomu jsou Dva prokurátoři skutečně nepříjemnou, protivnou podívanou, jež divákovi nedá nic zadarmo a která tak dobře zprostředkovává pocity bezmoci, jimž museli tehdejší Korněvové čelit. Dobrat se v takovém prostředí spravedlnosti se jeví jako něco téměř nemožného a čím více se člověk snaží konat dobro (nebo alespoň zodpovědně a důsledně vykonávat svou práci), tím víc si pod sebou podřezává větev.