"Ráda bych s tebou kamarádila, až se rozejdeme. Teda... jestli se rozejdeme. Chci říct, kdybychom se rozešli." Herečka Julie Delpy ve svém režijním debutu využívá nejen výhod domácího (francouzského) hriště, ale také zkušenosti s upovídanými filmy Richarda Linklatera. Když nemáte peníze, necháte prostě své postavy pár hodin chodit po městě a z letmo nadhozené zápletky postupně uplácáte něco magického a zároveň ze života. Zní to jednoduše, co? A přitom je to jako hledání Svatého Grálu, o nějž se dnes a denně snaží stovky filmařů. Linklater dokázal do stejné řeky vstoupit dvakrát a bylo to strhující. Hrdinové pařížského výletu jsou ovšem z trochu jiného těsta.

On je newyorský bručoun s medvědí vizáží, ona zas křehká francouzská intelektuálka (nicméně když si sundá allenovské brýle, snadno uvěříte, že měla kdysi na každém prstě pět chlapů). Je jim přes třicet, neustále se verbálně i jinak popichují a s nastupující dovolenkovou ponorkou jedou na osmačtyřicet hodin do Paříže, kde žijí její rodiče. Město neochotných úředníků, sexy pěšáků, co respektují poslední módní trendy a báječného jídla může působit jako skvělá tečka, ale také jako časovaná bomba, zvlášť když newyorskému patriotovi nic nevoní a všichni kolem ho neustále přesvědčují o tom, že Francie je pupek světa. A tak se ve svižném konverzačním stylu bavíme nad tím, jak nevrlému Goldbergovi tečou nervy. Resp. baví se slečny, chlapcům začíná docházet, že by nechtěli být na jeho místě - nastávající tchán a tchyně jsou absolutní pošuci, přítelkyně udržuje vřelé vztahy s půlkou čtvrti (každý soused s ní někdy chodil, pořád vypadá dobře a pořád má zájem) a posmívá se mu za tristní neznalost francouzštiny.

A je to legrace s dobrými, ze života odkoukanými dialogy a situacemi. Nikdo tu nespoléhá na podpásový humor a nechce ztratit panictví s posledním středoškolským zvoněním, vzduchem nelétají sprostá slůvka (alespoň ne příliš) a hrdinové se prostě snaží ze svých citů vypovídat. Debutující Delpy ovšem tohle jasné dělení "Linklater vs. Prcičky" několikrát poruší, snad aby se oslím můstkem dostala z příliš těžkopádných situací nebo celý příběh vypointovala (dědeček Hříbeček v podání Daniela Brühla je učebnicovým řešením shora) a tak nějak odlehčila. Tahle nesouměrnost zpočátku nevadí, ale když postava Adama Goldberga překročí bod tavení a nastoupí důkladnější analýza vztahu ústřední dvojice, jsou humorné zkratky a berličkové voice-overy rychle na obtíž, protože posílají scénář o několik tříd níž.

Ta tam je náhle nenucenost Linklaterových dialogů a jakási mimochodná hloubka emocí, které jejich důsledky vyvolávají. 2 dny v Paříži nabízejí tu neuchopitelnou nostalgii jen skrze situace, v nichž se poznáte, ale nikoliv skrz příběh nebo jeho hrdiny. A to je velký průšvih, protože nezávislá konverzační dramedy je hlavně o komunikaci s divákem na ose vlastního děje - těžko někoho oslníte vizuálem (eiffelovku všichni viděli na obrázku a přepálenost Amélie zápletce není vlastní) či překvapivou pointou. Ztratit atmosféru je jako prohrát v ruletě - už to nevrátíte. A nebýt Adama Goldberga, jehož věčná nespokojenost postavu dokonale rámuje. Nemusí hrát, povahu má vtisknutou přímo do tváře, a to alespoň částečně vrací scénáři tolik kýženou přirozenost. Škoda že podobné pocity nevyvolávají postavy rodičů hlavní hrdinky, které ve skutečnosti hrají rodiče Julie Delpy. Potenciál by tu rozhodně byl, ale nedaří se ho prodat ani ve scénáři ani při jeho režírování. Pokud jste v Paříži někdy byli, možná oceníte rýpaní do místních klišé, ovšem pořád je to jen (byť několikanásobná a celkem neúnavná) snaha o přilípnutí diváka k familiérním situacím. Výsledek je neodvratný - aktéry opustíte ve chvíli, kdy naskočí závěrečné titulky a náladový soundtrack vystřídá šum v kinosále. Chvíli vás možná bude pronásledovat pocit, že s tímhle arzenálem se dalo uhrát větší divadlo, ale nebojte. Zaběhněte do nejbližšího Mc Donald's a bude vám zase dobře. Možná si dokonce vzpomenete na nějakou tu hlášku. A možná taky ne.