„Věřte mi, až přijdete o svoji duši, všechno bude dávat mnohem větší smysl,“ praví David Strathairn v ukázce, kterou bude každý tak nějak automaticky poměřovat s filmy, v nichž měl prsty scenárista Charlie Kaufman. Není to dáno nějakou leností zakutat v paměti hlouběji a vytáhnout z ní víc podobně bizarních projektů. Jednoduše, když si člověk má vzpomenout na jiný film, v němž se herec rovnal hlavní postavě, logicky se mu hned vybaví V kůži Johna Malkoviche. Když se dozví o zápletce s mazáním duše a jejím následným hledáním, na mysli vytane Věčný svit neposkvrněné mysli, kde se obdobným způsobem likvidovala paměť a její majitel si rovněž v půlce filmu uvědomil, že existenciální krize se dá řešit i méně drastickými způsoby - a chtěl vrátit vše do původních kolejí, i když už bylo pozdě. Cold Souls evidentně nepracuje s takovou mírou absurdity jako kaufmanovštiny, vizuálně evokuje spíš jeden z mnoha indie filmů o koktavých amerických intelektuálech. Na oko obyčejný, napoprvé rozhodně nijak strhující… ale můžete v něm najít jistou křehkost, moudrost a náběh na velmi inspirativní podívanou. A to i přesto, že Paula Giamattiho jsme v téhle poloze viděli během posledních let až příliš často. Ty projekty naštěstí měly svoji duši.
