Někdy je duše až příliš těžké břemeno na to, aby se s ním člověk vláčel. Obzvlášť pokud procházíte životní krizí, zkoušíte hlavní roli v Čechovově Strýčkovi Váňovi a manželství vám chladne pod rukama. Vítejte v kůži Paula Giamattiho! Jediným východiskem pro zkroušeného herce se zdá být převratná metoda uskladnění duše – revoluční patent vysaje tajemnou matérii z těla a uleví od bytostných bolístek a šrámů. Každopádně… úplně bez rizika to není.

Duše jsou totiž cenná komodita a čilý ruský trh z nich dělá žádané podpultové zboží. Pašování laciných slovanských dušiček bují a Paul Giamatti se nechtěně ocitne v absurdní situaci, kdy jeho odložené strasti a traumata přeplují oceán a skončí v chladném Petrohradu, v rukou natvrdlého podnikatele. Samozřejmě přesně ve chvíli, kdy si to zádumčivý umělec celé rozmyslí a chce zase být sám sebou.

Film se tak odvíjí jako excentrický žánrový slepenec, v němž si existenciální drama podává dveře s absurdní komedií a sem tam vpustí dovnitř závan detektivní zápletky. Debutantka Sophie Barthes se pokouší sázet neokoukané bábovičky na písečku, na němž vládne Charlie Kaufman. Duše Paula Giamattiho bohužel nese všechny příznaky příliš chtěného pokusu o intelektuálně rozevláté podobenství – příběh nedrží pohromadě, přechody mezi žánry jsou kostrbaté a metafyzické dialogy o podstatě duše a původu citového chladu ve snaze o dráždivou absurditu vyznívají spíše jako absurdně prázdná slovní přehazovaná.

Velkou předností filmu je ekvilibristický Paul Giamatti, který nešetří hereckými polohami – místy připomene minimalistickým šklebem Billa Murrayho, jindy (např. když zkouší Čechova) se zase vyžívá v prudkých emotivních výlevech. Neodbytný pocit, že se jedná především o brilantní žonglování bez hlubšího smyslu, však nemizí. Paulovy proměny a hledání duševních ran nedojdou přesvědčivé katarze a rozmělňují se v dalších a dalších scenáristických odbočkách a žánrových objížďkách.

Marná sláva, o duši opravdu nikdo nic neví a film Sophie Barthes jen dokazuje, že dvě hodiny intelektuálních hovorů o ničem jsou navzdory filmařské šikovnosti a dobrým hercům stále jen… ničím. Sice místy absurdně zábavným, ale to na základním problému nic nemění. Vyprávění o duši bez duše prostě není úplně košer.