Když bychom si dělali tabulku, kdo z hvězd MCU má nejlepší kariéru mimo komiksovky, asi by z toho nejlépe vyšel Chris Pratt. Pokud bychom tedy koukali jen na čísla, ono když si člověk vedle Strážců Galaxie připíše tři díly Jurského světa a ještě dabuje v miliardovém Super Mario Bros., tak to vypadá celkem jasně. S trochu větším odstupem to ale začne být malinko složitější, protože bez velkých značek už to taková sláva není. Pasáž, Sedm statečných nebo Válka zítřka žádnou velkou díru do světa neudělaly, takže navzdory staršímu článku kolegy TedGeorge, v němž tvrdil, že jde o největší hollywoodskou hvězdu, bych já osobně byl s podobnými prohlášeními opatrný. 

Prattova novinka Důkaz viny z první upoutávky působila jako dost laciná akční sci-fi a druhá, ačkoliv se mi líbila osobně o dost víc, taky žádnou velkou událost neslibovala. Po projekci ale můžu napsat dvě vcelku důležité věci – trailery Prattovu novinku neprodávají úplně šťastným způsobem a navíc to až tak úplně není Prattova novinka. Spíš novinka Timura Bekmambetova. 

Důkaz viny: FOTOGALERIE

V blízké budoucnosti, kdy Ameriku zachvátila vlna zločinnosti, bylo rozhodnuto, že se celý soudní proces musí výrazně urychlit a že o vině a nevině bude rozhodovat umělá inteligence s tváří soudkyně Maddox. Kdokoliv skončí v její soudní síni, má devadesát minut na to, aby dokázal svou nevinu, jinak ho čeká poprava. A teď před ní sedí Chris Raven, polda obviněný z vraždy své manželky, který tvrdí, že zločin nespáchal. Ukecat AI ale nejde, a tak to musí dokázat a začne se hrabat v kamerových záznamech, policejních hlášeních a databázích úplně všeho. 

Timur Bekmambetov posledních několik let experimentuje s kamerami a způsobem vyprávění. Někdy to dopadne dobře, jindy ne. Jako režisér nebo producent se podepsal pod thriller Falešný profil, nabušený akčňák Hardcore Henry nebo chytrou detektivku Pátrání. A taky pod loňskou Válku světů, jeden z nejhorších filmů, jaké jsme v poslední době viděly. Všechny je spojuje snaha vyprávět příběhy jinak než hollywoodský mainstream. V Hardcore Henry jsme všechnu akci viděli přímo z pohledu hlavního hrdiny, jinde spoléhal na záběry z kamer v telefonech a počítačích a průmyslových kamer. 

Ve své novince se toho víceméně drží. Ačkoliv Chris Pratt stráví většinu stopáže připoutaný v křesle, nenudí se. Prohrabává se archivními videi, sleduje přes dron zásah policie, hrabe se v kartotékách a soudkyně Maddox mu neustále podtrhává, rozblikává nebo dává do rámečků důležité informace. Takže i když jde v uvozovkách o kancelářskou práci, na plátně se pořád něco děje. Skutečně pořád, až bych se bál o diváky trpící epilepsií. Jenže Bekmambetov s tím umí pracovat, Důkaz viny je v základu tradiční pátrání, jen pojaté mnohem moderněji, nikdo tu neběhá s krabicemi s dokumenty, ale Raven je dostává přímo pod nos, takže se na nic reálně nečeká a může při snaze zachránit si krk využít každou vteřinu. 

Tím, že některé z událostí se odehrávají zároveň při pátrání, může Raven svoje kolegy posílat sbírat důkazy, nebo jim dávat instrukce při honičce se zloduchem, to navíc dovede gradovat a strhnout. A je zábava se na to koukat, pokud vás tedy tenhle režisérův styl neštve a neokoukal se. A pokud máte pocit, že by mohl, Bekmambetov ho posouvá zase o kousek dál než ve svých předchozích filmech a ukazuje, že ještě zdaleka není vyčerpaný. Zatímco v Pátrání byl John Cho prakticky jen u počítače, tady si režisér může dovolit naservírovat divákům krom samotného vyšetřování třeba i honičku na létající motorce, nebo nechat Pratta sedět ve virtuální prostředí, kde kolem něj všechno vybuchuje. 

Přehrajte si trailer Bekmambetov zároveň ví, že vlastně nemá nic jiného, čím by diváky zaujal, protože co se zápletky a jejího vyústění týče, je to celé poněkud průhledné a jednoduché. A tak to musí šlapat. Občas to šlape možná až moc rychle a někdy jsem měl pocit, jako kdyby mi někdo do těch sta minut nastříhal vyhrocená finále z deseti epizod seriálových detektivek, kdy hrdinové bojují s časem, aby dopadli lumpa. Jak už však bylo řečeno, kouká se na to nečekaně dobře. Tak moc dobře, že až v okamžiku, kdy začnou titulky, si člověk možná uvědomí, jak moc velká pitomost to je a že dejme tomu Minority Report pracovalo s podobnou zápletkou o dost víc chytře. Ale jako nenáročný výplach, který o kousek dál posouvá stále ještě nepříliš okoukanou formu, to celé funguje docela dobře. Lépe, než bych před pár měsíci čekal. Jen ten mozek nechte radši před vchodem do sálu.