V zahraničních recenzích se dočtete, že padesátimilionová komiksová adaptace je buď "dreddful" nebo "beyond awesome". Jinými slovy z nich rozhodně moudří nebudete. Dredd je prostě jeden z těch filmů, které musíte zkusit. Jeho těžiště, podle kterého se zhoupnete na hodnotící stupnici, jednoznačně tkví v hlavním hrdinovi, který je kolečkem v policejním státě. Doslova. Megacity 1 je obří osmisetmilionová aglomerace, která funguje ve špinavé, ničeho se neštítící budoucnosti. Zločinů je tolik, že policisté jsou zároveň soudci i kati. Ti nejlepší z nejlepších, co mají kromě skvělé mušky i skvělý úsudek, takže vám nerozšmelcují hlavu o kandelábr, když odhodíte nedopalek. Mrtví budete až ve chvíli, kdy si sáhnete do rozkroku... tedy pokud tam máte devítku.

Dredd: FOTOGALERIE

Tenhle fašizující systém je v komiksu podán v černobílé, ale přesto dostatečně barvitě. Občas dokonce s nadsázkou, ale NIKDY... NIKDY sám sebe nekomentuje nebo neshazuje. Dredd je postava, co nikdy neodloží helmu a s lobovskou (=nezastavitelnou) urputností prosazuje zákon. To nijak nevylučuje korupci na vyšších místech, protože i s tou si Dredd poradí. Pro něj je důležitá ústava, nikoliv zájmy mocných. Trochu se podobá Robocopovi, jenže ten měl vlastní příběh. Dredd ho nemá... jeho helma s reflexním hledím je plná otázek bez odpovědí. A to je samozřejmě filmařský oříšek.

Sylvester Stallone si na něm velkolepě vylámal zuby, když Dredda natočil v barvě, sice s úchvatnou výpravou, ale zcela mimo ducha předlohy. Jeho Dredd je sice svalnatě impozantní, ale sundavá si masku ještě častěji než Parker v posledním Spider-Manovi. A samozřejmě si kromě laciného vtipkování neodpustí ani opakované verbální sestřely celého systému. Vždyť by přece liberálnější forma byla pro tenhle svět vhodnější. Nebyla a diváci to dali Slyovi sežrat. Předražená adaptace je dodnes jedním z jeho největších průšvihů. A učebnicovým příkladem zvoraného komiksu, k jehož licenci se dobrých patnáct let pro jistotu nikdo nepřiblížil.

Špína, hnus a spousta krve, ač digitální, to jsou slibné ingredience pro syrový sci-fi thriller.Až teď se parta nezávislých producentů dala dohromady, sehnala práva a obsadila do hlavní role Karla Urbana. Zděšení fanoušků bylo veliké, ale přiznejme si, že hardcore fanoušků Dredda nikdy nebylo moc, takže to asi nemuselo nikoho vzrušovat. Mnohem zajímavější bylo jméno režiséra. Pete Travis se před lety blýsknul sice trochu povrchním, ale originálním a svižným Úhlem pohledu. Nezbývalo tedy než čekat a házet do koše první obrázky, na kterých Urban s přerostlou helmou vypadal spíš jako kandidát do Top 10 nejhorších halloweenských kostýmů. Ale nebudu vás už trápit dalším úvodem, který byl ovšem nutný pro správné uchopení filmu, pojďme si prozradit, jak to s Dreddem dopadlo.

Pete Travis předlohu uchopil poctivě. Nenatočil ji sice černobíle á la Sin City, ale jeho špinavá vize Megacity v úvodu trochu připomíná Robocopa, jakkoliv ho drží zpátky omezený rozpočet. Špína, hnus a spousta krve, ač digitální, to jsou slibné ingredience pro syrový sci-fi thriller. Jako by se Travis chtěl co nejvíc distancovat od Slyovy kolotočářské verze. A protože peněz opravdu nebylo nazbyt, přesunuje se celý děj rychle do obřího paneláku pro 80 tisíc lidí, kterému vládne gang kruté Maminy. Tady film definitivně přepíná do levelového módu. Nebylo by fér to přirovnávat k Zátahu, protože mrakodrapové vybíjené jsme tu měli už dřív a John McClane by mi usmažil játra na cibulce, kdybych místo něj prosazoval Asiaty, co skakájí místo švihadel přes mačety.

V domě je zkrátka spousta tupých bouchačů, dva soudci - Dredd a nováček v podání Olivie Thrilby (která není otravná a je sexy, snad poprvé ve své kariéře), a spousta civilistů k odstřelu. To, co se odehrává v následující hodince ale není nadupaný a nahláškovaný akčňák. Na ten nezbyly peníze ani intelekt. Travis sice chytře maskuje vysátou kreditku extrémními zpomalovačkami a hypnotickou hudbou, ale jeho film tak spíš připomíná indie variaci na akčňák, protaženou skrz zakázané substance. Popravdě, větším množstvím otázek než odpovědí, kopou mrtvol a divným barevným laděním (to platí zejména pro počítačové rozhraní ovládacích systémů čehokoliv) evokuje nejvíc nedávný videoherní indie hit Hotline Miami. I ten nabízí mindfuck obalený v krvi a masokostní moučce. Ten dreddovský je ale k vlastní smůle o dost průhlednější.

Postava Dredda za celý film neprojde vůbec žádným obloukem. To by bylo proti jeho smyslu a přesvědčení. Jenže tahle konstanta musí být vyvážena alespoň tím impozantním vzezřením. Když Arnold porcuje lidi v Komandu, nikdo neřeší jeho duševní pochody, všichni chtějí vidět, jak bazukou rozseká vstupní bránu a pak grifem Honzy Železného metne kus parovodu do střev hlavního záporáka. Tuhle fyzickou nadřazenost nebo alespoň army kung-fu Urbanův Dredd nenabízí. Všechno nejde odkecat hlubokým chrčákem, občas je potřeba nechat mluvit činy. Za Dredda ovšem mluví hlavně jeho multifunkční pistole. Přestřelkám nechybí kinetika, ani ochota posílat k zemi větším množství lidí, ale i toho se člověk nasytí vcelku rychle, protože Travis film drží v povědomých osmdesátkových osidlech. Všichni na pravidla téhle hry přistoupili, dokonce i úmyslně přehrávající Lena Headey v roli zjizvené Maminy, která se chová tak absurdně, že ani nezačnete řešit, proč jí to vlastně všichni tolik žerou.

Přehrajte si trailer Jediný, kdo se nad tím divadýlkem ošívá, je sám divák. Ne že by otupělá šedá kůra mozková snad potřebovala víc vzruchu, ale Dredd klouže po povrchu tím, jak jeho hrdina roboticky postupuje od jedné místnosti ke druhé a plní ji vystřílenými zásobníky a vyhřezlými vnitřnostmi.

Travis baví, ale neinspiruje. Jeho film se tak sice blíží předloze na dostřel, ale sází do diváků airsoftové kuličky místo trhavých střel dum-dum. Možná mu těch peněz měli dát ještě míň, pak by se ve filmu objevilo víc úchylů ve stylu počítačového admina, přestřelky by vystřídaly levnější rvačky a protože by nezbylo na Urbana, nosil by helmu třeba nějaký vazoun typu Cyrila Raffaelliho. Herecký rozdíl by byl nulový, protože Urban tu opravdu nemá co předvést, ten fyzický by však byl v řádech tisíců procent. Za co tedy vlastně Dredda biju? Za to, že se tváří punkově, aniž by vlastně věděl proč. Jeho alternativní skořápka v sobě skrývá takový podtlak, až z toho zaléhají uši. A to zkrátka zamrzí, protože potenciál tu rozhodně byl.