Mexicko-kalifornská hranice. Místo, kde se o sebe tříští sny chudých běženců s byrokratickou nepřístupností americké imigrační mašinérie. V kamionu plném vyděšených a vyčerpaných lidí je nesnesitelné vedro a neproniknutelná tma. Dostat se ven je nemožné. Hodiny ubíhají a z plánů na lepší život se stává boj o přežití. Už nejde o to, dostat se za čáru a najít si špatně placené místo v některé ze sanfranciských restaurací nebo prádelen. Teď už jde jenom o holý život. Náhle se dveře otevírají a dovnitř proniká světlo baterky. Americké úřady odstavený kamion našly a nakládají vyčerpané trosky lidských bytostí do aut, aby je odvezly do detenčních zařízení a následně deportovaly zpět do Mexika. V nastalém zmatku si tak nikdo nevšimne jednoho vrávorajícího mladíka, co v sobě našel vnitřní sílu vzepřít se osudu a zmizel ve tmě. Aby si splnil si svůj americký sen. Jmenuje se Fernando a vy se s ním a jeho sny seznámíte v novém snímku mexického režiséra Michela Franca (Nový řád, Západ Slunce, Paměť). 

Pokud jste zatím žádný jeho film neviděli, připravte se na velice specifický styl vyprávění, kde každá scéna představuje pečlivě konstruovaný obraz v rafinované skládačce, v níž Franco nechává vždy úmyslně tolik mezer, že se vám výsledný obraz odkryje až se závěrečnou scénou. Nebo dost možná až dlouho po ní, kdy si v myšlenkách proberete všechny vrstvy dramatu, ke kterému Franco přistupuje netradičně a značně osobitě. A je to právě tato jeho osobitost – nebo dokonce svéhlavost, na níž si rodák z Mexico city vybudoval světové renomé a získal celou řadu filmových ocenění.

Svým pojetím filmu jako uměleckého prostředku patří k minimalistickým autorům, neboť se opírá pouze o herecké výkony a pečlivou dramaturgii. Nic víc ke své tvorbě nepotřebuje. Hudbu v jeho snímcích najdete jen velmi sporadicky, kamera je většinou statická až strohá, často obsazuje neherce a střih přichází na řadu v momentech, kdy doslova visíte hercům na rtech v očekávání jejich reakce na vzniklou situaci. Vše ostatní je výsledkem dialogu mezi Francem a divákem. Scénáře si ke svým filmům píše sám, což jenom podtrhuje jeho asketický režijní styl. Ten ovšem není divácky nevděčný – právě naopak. Je až překvapivé, jaký dopad jeho snímky na diváka mají.

Nebezpečné sny v mnohém navazují na předchozí Fancův film, Paměť (2023). A to nejen skrze účast herečky Jessicy Chastain. Stejně jako v Paměti i v Nebezpečných snech se dějem filmu proplétá vztah dvou diametrálně odlišných postav, z nichž každá si nese svou vlastní tíhu života a prolnutí jejich srdcí rozhodně nemusí znamenat šťastný konec. Ten ve Francových sociálně laděných filmech nemá příliš prostor, protože nepředstavuje finální stav, ale cestu ke katarzi. Nebo vystřízlivění. Nebo něčemu mnohem horšímu, co v lidech otevírá ty nejošklivější věci.

Zatímco v Paměti bojovala Jessica Chastain za kousek toho malého (a relativně nedosažitelného) životního štěstí z úplného společenského dna, v Nebezpečných snech stojí naopak na vrcholu potravního řetězce. Její Jennifer totiž pochází z velmi dobře situované sanfranciské rodiny, která se věnuje filantropii a podporuje celou řadu dobročinných projektů, včetně výchovy nadané mládeže z chudých zemí. A právě díky tomu se před nějakým časem seznámila s mladým Fernandem, talentovaným mexickým tanečníkem s hlavou plnou snů o americkém baletním angažmá. Jejich životní cesty se protnuly a pevně provázaly v něčem, co se zpočátku jeví jako vášnivý milenecký vztah, než postupně přeroste v něco hodně nezdravého.

Už od první scény s „dobytčákem“ na mexicko-amerických hranicích je jasné, že Franco bude tepat do palčivé latinskoamerické otázky a její nazírání optikou obou táborů – jak samotných přistěhovalců, tak americké společnosti. Je to ale jenom jedna z mnoha vrstev složitého lidského propletence, do něhož se Fernando a Jennifer zapletou. A rozhodně nemůžete očekávat, že snímek bude v něčem černobílý nebo plochý. Naopak. Hloubka propasti, do které se vztah bohaté a starší mecenášky s chudým, nadaným Mexičanem propadá, odhaluje nejenom společenské předsudky a ekonomicko-sociální stereotypy škodící všemu a všem, ale i nezdravou podstatu vztahu Jennifer a Fernanda.

Český distribuční název je z tohoto hlediska lehce zavádějící, protože na snech obou představitelů není nic nebezpečného. Jenom jsou každý úplně o něčem jiném a jejich realizace je neslučitelná se sny toho druhého. Snímek ovšem nepojednává ani tak o snech jako takových, jako spíš o hranicích, které oba hlavní představitelé překračují nebo vytváří. Ať už jde o skutečné hranice mezi státy, nebo o hranice v rámci polarizované společnosti, ale i mezi jednotlivými lidmi – a dokonce i mezi těmi, kteří k sobě mají na první pohled tak blízko, jak je to jen možné.

Nebezpečné sny probíráme v 255. MovieZone Live

Přehrajte si trailer Franco v Nebezpečných snech nekritizuje společenské poměry, ani nepitvá nevyvážený vztah mezi bílou starší Američankou a mladým pohledným přistěhovalcem. To ponechává na divákovi, stejně jako posouzení (či odsouzení) všech osudových rozhodnutí, k nimž se musí oba protagonisté v průběhu doby uchýlit. Dělá to svou tradiční strohou formou s využitím přirozených hereckých projevů pokrytecky bezchybné Jessicy Chastain a temperamentně živelného Isaaca Hernándeze, jehož si režisér vybral díky skutečnému tanečnímu nadání. Jediné, co sráží výsledný dopad na diváka, je rozhodnutí režiséra vtáhnout nás do děje až poté, co je Fernando poprvé deportován. Nevidíme tak nic z toho, co stálo za vznikem jejich vášnivého vztahu, díky čemuž se celý vztah redukuje na prostý fakt, že existuje. A to je dost málo na to, aby divák pochopil jejich motivace a chování a neumožňuje to s postavami prožít jejich sny až do hořkého konce. Nebýt toho, jde o bezchybnou studii něčeho nedobrého, ať už to berete z jakékoli stránky.