„My name is Domino Harvey. I am a bounty hunter.“ Dvě věty, které na nás Keira Knightley neúnavně vypouštěla během dvou ukázek k Dominu, zná snad každý, kdo se alespoň trochu zajímá o film. A teď je konečně řekla i na plátně… jenže z nějakého důvodu už najednou nezněly tak dobře.

Domino bylo už od začátku odsouzené k zániku a finančnímu propadu nehledě na své kvality - jen nad tím nikdo nepřemýšlel. Mně to došlo přesně ve chvíli, když Keira začala se svými flashbacky a já jsem zjistil, že mě vlastně vůbec nezajímá příběh dítka z Beverly Hills, které se stalo lovcem odměn a pořádně si přitom zablblo. Nikdy jsem o něm neslyšel, nikdy jsem o něm nečetl. A najednou je tu očividně přeslazená herečka s přehaněn drsným výrazem a patkou jako předrevoluční vekslák a Tony Scott zaníceně vypráví jakýsi příběh, kterému chybí obecné podklady a odpovědi na základní otázky. Proč se Domino stala tím, čím se stala? Krátká odpověď ve stylu „protože normální život je nuda“ mě příliš neuspokojila a svou věrohodností kráčí někde po boku další divné etudě – jak je možné, že si ostřílený veterán a za všech okolností profesionální Mickey Rourke jen tak zčista jasna k sobě vezme mladou holku, o které ví bezpečně jen to, že když se nadělovaly jisté tělesné partie, ona stála ve špatné frontě…

Když režisér vypráví životopis, měl by mít pevný základ, od kterého se teprve odpíchne k dalším atributům jako je styl a forma. Domino má příběh rozkouskovaný a v mnoha ohledech zmatený. Dá se v něm najít pár vypilovaných momentů a chytrých odboček (i spousta naprosto zbytečných – Jerry Springer?), ale určitě ne tolik, aby si Tony Scott dokázal během dvou hodin bezpečně obhájit, že celá story není jen prostředníkem pro jeho oblíbené žonglování s kamerovými filtry a vybílenými expozicemi.

No a tím se plynule dostávám k tomu, co většinu z vás asi zajímá nejvíc – dosáhla Tonyho obrazová epilepsie maximálních hodnot nebo se umoudřil a svou kouzelnickou hůlku plnou zvuků a barev používá chytře a s rozmyslem? Možná se mnou mnozí nebudou souhlasit, protože se nechají odradit hned na začátku a nebudou mít chuť na tohle téma s režisérem dále polemizovat, ale přikláním se k variantě číslo dvě. V porovnání s Mužem v ohni je i přes roztřesenou kameru vždy zřetelné, co se na plátně děje a nejednou jsem měl pocit, že tyhle hrátky filmu dobře slouží a ne naopak (opět upomínám na Muže v ohni). V jedné ze závěrečných scén, kdy má Domino rozpoutat krvavé peklo se dvěma kulomety v rukou, tak ho Tony skutečně rozpoutá a vtiskne do výrazu své hrdinky tolik komiksové nadsázky, až to zavání příjemným humorem.

Humor je vůbec nový prvek, který Tony do svého „cirkusového videoklipu“, jak s oblibou říkám nové generaci jeho filmů, překvapivě dobře zasazuje. Dovolil bych si vyzdvihnout dvě věci, přičemž k té druhé se ještě vrátím v dalším odstavci. Druhé dějství Domina se motá kolem tématu reality show. Lovci odměn jsou osloveni ziskuchtivou televizí, která je reprezentována štábem s legrační dodávkou a Christopherem Walkenem v čele. A ten si jako moderátory celé show nevybere nikoho jiného než Briana Austina Greena a Iana Zieringa (hrají sami sebe). Pokud vám tato jména nesepnula ty pravé drátky v databázi vzpomínek, pak vězte že jde o Davida a Stevea z Beverly Hills 90210. Jak s nimi Tony zachází? Nechá je chovat se jako klasické namyšlené fracky, aby jim následně Domino pořádně pocuchala nervy při únosu a Greenovi upravila ciferník do té podoby, že se asi hodně dlouho bezbolestně nevysmrká. Je to příjemný fórek, který mě neskonale potěšil (Protože co? Protože jsem na BH ujížděl jako všichni a neříkejte, že vám byly osudy těch zbohatlíků lhostejné ;). Humornou složkou číslo dvě je (dnes už hodně klasická, ale přesto… tady by to jeden nečekal) záměrně nevhodně použitá hudba v drsných situacích, které doznají znatelného zlehčení a dělají z Tonyho příjemného cápka, který občas ví, že nemusí být za každou cenu tvrďák ;).

Hudba je vůbec velice důležitou složkou Domina. Soundtrack je složený v drtivé většině z naboostovaných kombinací drsných kytarových riffů ve spojení s hutnou elektronikou ve stylu Nine Inch Nails. A když říkám v drtivé většině, myslím tím, že Tony sleví z drsnosti jen v oněch odlehčených pasážích; Jinak jde o hudební doprovod neskonale konzistentní a do nálady filmy naprosto přesně pasující. V přechodech ze scény do scény se využívá střihu na úvodní riffy / beaty nově se rozjíždějícího songu, což může někomu připadat jako zbytečně navoněné pozlátko… a má samozřejmě pravdu ;). Ale potěší.

Co říci závěrem… Když Domino skončilo(a?), dlouho jsem přemýšlel, jestli jsem vlastně byl či nebyl spokojený. Z příběhu si kvůli jeho roztříštěnosti nepamatuji prakticky nic, v hlavě mi uvízlo jen pár hlášek a Keira, které jsem to chvílemi nevěřil ani za mák a chvíli to zase ušlo (zato Mickey Rourke je „badass“ konstantně ;). A tak je to tu tak nějak se vším. Chvíli klid a chvíli bouře v příběhu, který vás za srdce nechytne a asi mu neuvěříte, i když si hraje na rekonstrukci skutečných událostí. Naštěstí Tony Scott nezesenilněl a v přemíře svých ohňostrojů nezapomněl, jak se „točí správnej biják“. I když to bylo o fous a moc bych si přál, aby se vrátil na trochu starší kolej, ze které kdysi jeho velká hvězda vyjela.