Předem se omlouvám za ryze bulvární podtitul, nicméně chtěl jsem tím předem avizovat, jak moc bizarní nový Dolittle ve skutečnosti je. A předejít zároveň veškeré vaší případné naději, že se nový film představitele legendárního Iron Mana přeci jenom povedl. Nepovedl, a to velmi obskurním způsobem, jenž si zaslouží vaši pozornost víc než samotný film. Začněme ale hezky od začátku, jak se na pohádky sluší a patří. Dolittle je totiž (na rozdíl od taškařice s Eddiem Murphym z roku 1998) čistokrevná pohádka se všemi proprietami, které k tomuto žánru patří, a to v dobrém i špatném slova smyslu.

Nakopnout zlatou žílu v podobě filmové série zajišťující studiu na několik dlouhých let klidné spaní, je v dnešní době,víc než kdykoli jindy, obrovská existenciální potřeba, bez níž se producentům jen obtížně přežívá. Právě proto se studia snaží přivést na plátna kin příběhy, jež by do kinosálů přilákaly pokud možno celé rodiny a po vzoru Harry Potterů, Ledových království a Hvězdných válek vydělali studiu balík. Dolittle se ovšem zařadí spíše mezi hvězdnou pěchotu, než mezi oslnivé úspěchy, a svým nenaplněným potenciálem rozšíří klub nepovedených pokusů, jako byli John Carter, Osamělý jezdec nebo Jupiter vychází.

Přitom na papíře mohlo všechno vypadat ideálně. Studiu Universal se pro adaptaci sto let starých nenáročných příběhů o veterináři, jenž uzdravuje rozličná zvířátka a zažívá s nimi všelijaká dobrodružství, povedlo sehnat Roberta Downeye Jr., který byl po deseti letech strávených v obleku Iron Mana k dispozici a představoval záruku, že film přitáhne hromady fanoušků. Příběh samotný se opíral o tolik rodinných hodnot, že ideálnější materiál pro dobrodružný film byste hledali jen obtížně a do rolí zvířátek byly obsazeny hvězdy typu Tom Holland, Ralph Fiennes, John Cena, Emma Thompson aj., takže o zábavu mělo být postaráno. Jenže dál už to šlo s celým projektem hodně z kopce.

Režii studio svěřilo Stephenu Gaghanovi (Opuštěná, Syriana, Zlato), který měl s dětskými nebo dobrodružnými filmy asi tolik zkušeností jako George A. Romero. Jeho scénář, vyrobený společně s dalšími třemi (!) spoluautory, bohužel připomíná dobrodružství Dračího doupěte, jež narychlo sepsali třináctiletí kluci během hlavní přestávky poté, co viděli Piráty z Karibiku - Na vlnách podivna. Nekonzistentnost je v případě Dolittlea slabé slovo. Příběh je totiž přehlídkou naprostého chaosu, v němž se bez jakékoli vnitřní logiky objevují a zase mizí nejrůznější postavy a zvířata, pronášejí nepochopitelné věty a dělají věci, u kterých budete bezradně kroutit hlavou.

Těžko říct, co bylo příčinou negativních testovacích projekcí a následných třítýdenních intenzivních přetáček, svěřených Jonathanu Liebesmanovi (Hněv Titánů, Želvy ninja), nicméně některé scény vypadají, jako kdyby měl být Dolittle gotický horor (což bych bral), zatímco jiné směřují ke steampunku (což bych taky bral) nebo čirému dadaismu (viz finále na ostrově s Rajským stromem a oněma dudama z podtitulku). Celá dějová linka týkající se Dolittelovy mrtvé manželky, o níž se dozvídáme ze sympaticky animovaného intra, je jedním velkým WTF, stejně jako nepřeberné množství situací a momentů, kdy se dějí věci jenom proto, že si to vyžaduje na place přepisovaný scénář (chudák Antonio Banderas v roli Dolittelova tchána). Zoufalství celého slepence představujícího děj je dokonáno tím, že mnohé podstatné informace k pochopení motivace charakterů i posunů příběhu dostáváte od papouška, jenž v roli vypravěče průběžně vysvětluje, co se děje a proč postavy zrovna vykonávají onu činnost.

Jistě, ledacos můžete autorům odpustit s vědomím, že jde o pohádku pro menší děti, jejichž cesta do multiplexů není dlážděna kritickým hodnocením filmového řemesla. Jenže čeho je moc, toho je příliš. A rezignovat na veškerou inteligenci se prostě nedá. Tady navíc nejde o nedělní pohádkovou inscenaci České televize, ale o hollywoodský film s rozpočtem 175 milionů dolarů! Situaci mohl zachránit Robert Downey Jr., jehož kouzlo vdechlo Iron Manovi nezapomentelné charisma, jenže v Dolittleovi předvádí (resp. musí předvádět) věci, za něž by se možná styděl i Lukáš Pavlásek. Navíc rozhodnutí vykreslit jeho postavu jakožto kombinaci Radagasta z Hobita a Jacka Sparrowa, nebylo úplně nejšťastnější a některé jeho scény jsou skutečně strašidelné.

Záchranný kruh v podobě mluvících digitálních zvířátek se taky minul účinkem, protože i přes obrovský potenciál se z jejich účasti ve filmu nepodařilo vykřesat víc než několik povedených vtípků. A pokud nějaká přidaná hodnota spočívala v účasti celé plejády známých herců, kteří zvířátkům propůjčili své hlasy, tak vy se to nikdy nedozvíte, protože s dětmi půjdete na českou dabovanou verzi. A v ní si vychutnáte maximálně Miroslava Táborského v roli tygra s problematickým vztahem ke své matce. Malou radost vám nakonec může udělat jenom soundtrack od Dannyho Elfmana, který ve filmu sice není tolik výrazný, ale při samostatném poslechu patří k tomu lepšímu, co skladatel v poslední době složil.