„Svět chce být klamán, nechť tedy klamán je!“, praví jedno latinské přísloví. A proto vznikly romantické komedie. Vyznačují se tím, že vás nic z toho, co se v nich odehrává, nemůže potkat ve skutečném životě. A právě proto mají své nepopiratelné kouzlo, které už filmovým studiím vydělalo slušné peníze (žebříček nejúspěšnějších romantických komedií zde). V poslední době se ovšem zástupci tohoto subžánru houfně stěhují na televizní obrazovky, protože diváci od návštěvy kina očekávají něco úplně jiného než zamilované pohledy dvou (či více) mladých sympatických lidí. Přesto se distributor čas od času odhodlá pustit nějaký ten „romcom “ také do kin (viz např. loňská Půlnoční láska s Patrickem Schwarzeneggerem), díky čemuž tu máme další dávku Alexandry Daddario.

Hvězdu San Andreas a Pobřežní hlídky nezmiňuji jen proto, že jde o zdaleka největší lákadlo celého filmu – je to také široko daleko jediná herečka, která má ve filmu co hrát. V příběhu, který začíná turbulencemi při letu z Chicaga a do New Yorku (ano, opět New York), jež které způsobí, že Emma vyklopí naprostému cizinci všechna svá tajemství, totiž mnoho hereckých výkonů nenajdete. Dílem za to může scénář (dle literární předlohy britské spisovatelky Sophie Kinsella, která je odpovědná rovněž za filmovou adaptaci), protože nedává postavám prakticky žádnou hloubku ani prostor k tomu, aby vyjadřovaly cokoli jiného než předem vykreslenou škatulku (přitroublý přítel, milá spolubydlící, otravná spolubydlící, závistivá kolegyně atd.). K tomu si připočtěte naprosto nahodilý casting, jenž sestává z druhořadých televizních herců, a dostanete koktejl, z něhož vystupuje snad jen angažování transgenderové/ho herce/herečky Laverne Cox v roli despotické šéfové.

Čert ale vem herecké výkony, romance nejsou zrovna materiál pro Oscary. Hlavní je, aby fungovala ona pověstná chemie mezi hlavními představiteli. Jenže ani v tomto ohledu se ničeho nedočkáte. Tyler Hoechlin (televizní Superman) je typ herce, který by se svým charismatem mohl hrát takového toho nevýrazného, tichého psychopata, co se po nocích mazlí s končetinami svých obětí. Jako objekt touhy a nehynoucí lásky ale naprosto selhává. V jeho podání se postava Jacka Harpera – bohatého, moderního, emancipovaného muže s tělem jamajského sprintera – mění v neživoucí figurku, která je ve filmu jen proto, aby se Alexandra Daddario měla ke komu vinout. A když k tomu připočtete naprosto zoufalé a laciným papírem šustící pseudopřekážky, které musí ústřední dvojice překonat, aby spolu mohla žít šťastně až do smrti, začnete si ve druhé půlce filmu intenzivně přát, aby se většině postav přihodilo něco ošklivého. A přiznejme si, že to u romantické komedie nejsou úplně vhodné představy.

Celou dobu je bohužel vidět, že bylo Dokážeš udržet tajemství? extrémně laciné a že se šetřilo úplně všude – od výběru lokalit až po komparz. V celém filmu (který se odehrává v New Yorku!) hraje dohromady asi deset lidí, kteří ani při nejlepší snaze nedokážou navodit dojem velké, dynamické, moderní firmy zaměřené na organické cereálie. Výsledek tak odpovídá náhodnému dílu kteréhokoli seriálu, který běží v neděli odpoledne na TV Barrandov (bez urážky). Netuším, jestli by hodnocení filmu prospělo, pokud byste jej zhlédli při žehlení hromady prádla, zatímco byste přemýšleli nad tím, jestli jste už objednali dětem obědy na příští týden. Kinu se ale určitě velkým obloukem vyhněte. Pokud toužíte po romantice, běžte se raději projít při měsíčku, nebo si pusťte doslova cokoliv jiného, protože i v posledním Rambovi je víc romantiky než tady.