Jméno Peter Brunner nejspíš neznáte (ostatně já taky ne), ale před třemi lety se mu podařilo zhnusit karlovarské publikum snímkem Má křídla, kdo končí pádem. Zjevně se jednalo o symbolický a živelný úlet, který většina diváků nepobrala. No a po třech letech máme rakouského tvůrce zpátky, tentokrát rovnou s americkou koprodukcí a výraznou skorohvězdou v hlavní roli. Diváci ale budou trpět i tentokrát.

Caleb Landry Jones do toho v poslední době šlape, a tak jste ho nejspíš zaregistrovali ve Třech billboardech, loňském Twin Peaks nebo několika dalších úchylných roličkách. Výrazný Texasan si zde užívá titulní úlohu Normana, kterého tragédie v dětství připravila o oba rodiče. Norman se s tím nikdy nevyrovnal a žije posttraumatickou stresovou poruchou par excellence. Návaly úzkosti, sebevražedné pokusy, nekonzistentní a nepředvídatelné chování. Tento vážný syndrom se může projevovat jakkoli, čili Brunner si v tomto ohledu mohl vymyslet skoro cokoli. A zpátky se rozhodně nedržel.

Norman by rád měl normální život s přítelkyní a malým synem, ale prostě toho není schopen. Brunner se zjevně rád vyžívá v nedořečenosti a nechává nás často na pochybách, co se vlastně děje. Sledujeme Normanovu vzpomínku, sen, nebo skutečnost? Interpretaci nezlehčuje ani výběr hereček, jelikož všechny tři ženy, které se v podstatnějších rolích objeví, si jsou dost podobné. Nemluvě o tom, že se dočkáme i několika explicitních a ne zrovna pěkných výjevů. Leckdo bude jistě zhnusený, já se na tento depresivní, syrový styl docela naladil. Ale rozhodně se jedná o jeden z nejtemnějších kousků, co jsem letos ve Varech viděl.