S tím, jak se ženská reprodukční práva opět dostávají do středu politického dění, se množí snímky, které (nechtěné) těhotenství a potrat tematizují, od Portrétu dívky v plamenech po Událost Audrey Diwan. Nyní je doplní i historické drama Dívka s jehlicí, které loni soutěžilo na festivalu v Cannes. Dánský režisér Magnuse von Horna zde stavěl na reálném kodaňském kriminální případu z roku 1921. 

Dívka nás zavádí do Kodaně sklonku první světové války. Z dějin sice víme, že poválečné období může vést k částečnému zrovnoprávnění mezi pohlavími, jelikož se během válečného úsilí ukáže, jak moc je stát závislý na pracovní síle žen, zatímco muži padají na frontě, a tak je čas od času odmění rozšířením občanských práv. Ze sociální situace hlavní hrdinky Karoline by ale tento dějinný vývoj vypozorovat nešlo.

Potkáváme se s ní ve chvíli, kdy ji její bytný vystěhovává z pěkného měšťanského bytu, neboť je pozadu s nájmem. Její manžel je nezvěstný na bojištích první světové války a už rok neodepsal na dopis, ale jelikož není oficiálně prohlášen za mrtvého, Karoline si nemůže nárokovat vdovský důchod. A její zaměstnání v textilní továrně jí stávající bydlo nezaplatí. 

Karoline nezbývá než navázat sexuální vztah s majitelem továrny, ten ji nicméně pod tlakem matky a Karolinina nečekaného těhotenství zavrhne. Karoline pletla, pletla, až si upletla sviště. Nechtěného plodu se pokusí zbavit jehlicí, instrumentem obživy a zároveň drastickým prostředkem k vyvolání potratu. Její situaci neuleví ani návrat manžela, právě naopak. Ten z války přichází strašlivě znetvořený a s maskou zakrývající většinu obličeje.

Černobílost snímku spolu s motivem, jak na okolí působí zhyzděná tvář a nenormalita, evokují Lynchova Sloního muže. Nepřekvapí, že jediné místo, kde Karolinin manžel najde uplatnění, je cirkus. Potká ho osud nikoliv nepodobný del Torově Uličce přízraků, jakkoliv formálně nemůže být snímek odlišnější. Černobílá, pronikavá kamera, která Karoline téměř neopustí a stojí jí za zády při putování Kodaní, snímá nečernobílé situace a je v ostrém kontrastu s barevnou krásou amerického art deca, jak ho zobrazuje del Toro. 

Snaha Karoline zbavit se dítěte ji zavede k Dagmar (Trine Dyrholm), majitelce cukrárny, která však nabízí i nelegální službu nedobrovolným matkám – své novorozeně jí mohou za poplatek předat a ona jim slíbí, že pro ně nalezne adoptivní rodinu. Karoline se Dagmar vnutí jako kojná pro odložené dět do chvíle, než si je převezme nová rodina. Přestože se hrdinka nachází poblíž lékořice a nugátu, její život nezačne mít sladkou příchuť. 

Victoria Carmen Sonne je coby dělnice vláčené okolnostmi zcela přirozená, podává ji jako hrdinku naivní, která nejen že o fungování světa neví příliš, ale nejspíš nemá ani intelektuální kapacitu k tomu, aby ze zkušeností, které nabývá a které jí společnost přibližují v čím dál nelichotivých obrysech, vyvodila nějaký politický světonázor. 

Při sledování Dívky s jehlicí jsem si několikrát vzpomněl na Soumrak, druhý snímek Lászla Nemese, režiséra Saulova syna, v němž se mladá žena, jež strávila dosavadní život v sirotčinci, proplétá Budapeští, tentokrát před vypuknutím Velké války. 

Přehrajte si trailer I Dívka s jehlicí se věnuje sociální situaci neprivilegovaných tříd v Evropě raného 20. století. Zobrazuje neutichající ponížení života nádeníků jako horor těla, nad kterým nemáme kontrolu. Muži tak docela nepatří, protože ho může zmrzačit válka na povel státu. Ženě nepatří, protože ji může při těhotenství stát živobytí, ba život. Film představuje silnou, byť tichou paralelu mezi nechtěným těhotenstvím a válečným mrzačením. 

„Svět je strašné místo, ale my musíme věřit tomu, že není,“ částečně poučuje, utěšuje i manipuluje Dagmar naivní Karoline. Tím spíše v době, kdy si mohl stát nárokoval vaše tělo, zatímco vyplácení invalidního důchodu veteránům by bylo přílišným zasahováním do záležitostí jednotlivce ze strany státu. Dívka s jehlicí se chlubí penetrující atmosférou tajemna, morbidity a bezútěšnosti, a funguje i jako dějinná sociální kritika.