Chvalozpěvy na Toma Hardyho budou trvat nejspíš ještě hodně dlouho. Samozřejmě za to může Šílený Max, ale Dítě číslo 44, film, který se nakonec do pořádné zámořské distribuce vůbec nedostal a u nás se o něm mluví hlavně proto, že vznikal v Česku, mu ostudu taky rozhodně neudělal. Se zahraničí k nám přicházely zvěsti, že tahle detektivka se moc nepovedla. Ono je to s ní však malinko složitější a i když nejde o film, jenž by měl reálné šance umístit se v žebříčcích nejlepších kinozážitků roku, bylo by nefér nad ním zlomit hůl hned na začátku. Jde totiž do značné míry o to, jak k celému dílu chcete sami přistupovat.

Dítě číslo 44: FOTOGALERIE

Když na Dítě číslo 44 půjdete jako na detektivku, nejspíš vás čeká zklamání a dost možná, že i hodně velké. Samotné pátrání se začne výrazně řešit až někdy v polovině a jde v podstatě o generický hon na sériového vraha, který v tomhle případě není extra vychytralý, dokonale připravený nebo prostě jen zajímavý. Je to tuctový magor, o němž se toho moc nedozvíme a konfrontace s ním vlastně člověka moc nezajímá. Což byl nejspíš záměr tvůrců. Hlavním protivníkem Lea Děmidova tu není cvok, jenž po sobě zanechává mrtvoly malých kluků, ale státní aparát. V normální zemi by vypátrat podobného člověka zabralo asi tak víkend, tady je to prakticky nemožné a víc než samotný zabiják dělá hrdinům problémy fakt, že žijí v naprosto zvrácené době v ještě zvrácenější společnosti. Z pohledu detektivky bohužel nemá Dítě číslo 44 co nabídnout. Opakuji ovšem, že snad ani nabízet nechce.

Dítě číslo 44 mnohem lépe funguje jako psychologické drama, jako pohled do světa, který si dnes asi umí jen málokdo překvapit, ale v našem parlamentu sedí lidé, jimž připadá, že nic lepšího než stalinská diktatura tu nikdy nebylo. Samozřejmě nejsme v dokumentu, a tak konkrétní situace může člověk vždycky hodit za hlavu s klasickou výmluvou „je to jenom film“, s většinou čtenářů se však nejspíš shodnu na tom, že žít v Sovětském svazu v padesátých letech bylo asi jen o něco málo lepší než bydlet dnes v Severní Koreji. A tahle sonda do země, která měla atomovky, šéfoval jí magor a člověk mohl jeden den žít víceméně normální život a druhý den ráno se pakovat na Sibiř, je určitě působivá.

Režisér Daniel Espinosa a především jeho herci dovedli vytvořit hodně mrazivé prostředí, z něhož až děsí. O jednoduchosti samotného detektivního případu už jsem psal, větším zlem než jeden vraždící cvok je tu ale samotná společnost. Leo Děmidov je víceméně spokojený chlap, stal se válečným hrdinou, má pěknou ženu, velký byt, dobře placenou práci a pokouší se zachovat si i nějakou vnitřní morálku. Sám ovšem moc dobře ví, že jedna jediná chyba se v tomhle světě trestá kulkou do hlavy, případně přesunem tisíce kilometrů daleko do ledové pustiny. A vědí to i všichni ostatní. Atmosféra nedůvěry i mezi nejbližšími přáteli nebo rodinou jsou tu až hmatatelné a velice nepříjemné. Všichni vědí, že to, co se okolo nich děje, je špatně. Nikdo, ani filmoví záporáci, tu v budování socialistického ráje nevěří, ale všichni musí držet hubu a krok. Nebo přijdou o krk. A ti, kdo to dělají nejlépe, ohnou záda a vykašlou se na čest nebo sebeúctu, z tohohle pekla můžou jen profitovat.

Přehrajte si trailer Pokud hodláte film brát jako možnost podívat se do sovětské diktatury a na to, jak to chodilo za zavřenými dveřmi a jak krutě se k sobě někdy museli chovat lidé, kteří k sobě měli mít úplně nejblíž, nejspíš vás Dítě číslo 44 bavit bude. Zjišťování pravdy o komplikovaném vztahu Lea a jeho ženy Raisy je nakonec mnohem zajímavější než pátrání po ruském magorovi. Jako pomalé psychologické a historické drama to zkrátka funguje lépe než kriminálka. Samozřejmě za to můžou i přesné herecké výkony v čele s Hardym, který se snaží být chladný a držet si odstup za každou cenu, ale z jeho ksichtu je jasně čitelné, že se mu v hlavě děje něco úplně jiného, než říká nadřízeným. Ještě lepší dojem ovšem zanechá Joel Kinnaman. Jeho zbabělec a kariérista Vasilij je ultimátní záporák, jenž na hrdiny nemá fyzicky ani inteligencí, jeho bezpáteřnost a zákeřnost z něj však dělají svini, kterou jen tak z hlavy nedostanete.

Celkově je Dítě číslo 44 atmosférické a příjemně nepříjemné drama s detektivní zápletkou. Když si tohle budete opakovat cestou do kina, nečeká vás zklamání z toho, že jako krimi moc neobstojí.