Alejandro González Iñárritu má na kontě mnohé pozoruhodné kousky. Svou filmografii rozmáchl od naturalistického survivalu k potměšilé studii rozpadající se psychiky uvadajícího umělce, přičemž tyto kousky vždy dodával s potřebnou precizností. V posledních letech se na chvilku odmlčel a divákům nadělil pouze lehce bizarní surrealistické dílko Bardo, falešná kronika několika pravd. To si cestu k mnoha divákům nenašlo. Jeho novinka Digger však ukazuje mnohem vyšší ambice.

Po své prakticky kultovní prvotině Amores Perros Iñárritu do svých filmů tradičně obsazoval ty nejblyštivější hollywoodské hvězdy. Sean Penn, Cate Blanchett, Leonardo DiCaprio, Michael Keaton, Brad Pitt… Nezbýval tedy nikdo jiný než Tom Cruise. Pohled na jeho projekty za posledních takřka dvacet let nenabízí nic jiného než akční žánr. Vždyť posledním projektem, v němž by si Tom nestřihl neohroženého akčního geroje, byla Tropická bouře z roku 2008. A posledním snímkem, v němž dostal opravdu vděčnou příležitost se herecky vyjádřit i v ryze melodramatické roli, byla Magnolia od PTA ještě z minulého století. Ne náhodou tu tyto filmy zmiňuji. Role v Diggerovi se zdá být kombinací těchto dvou poloh.

Cruise zde totiž ztvárňuje excentrického ropného magnáta jménem Rockwell. Ctí tradiční hodnoty, nikdy nezapomene sečíst, kolik milionů barelů jeho společnost každý den vyprodukuje, kolik pracovních míst tvrdě pracujícím Američanům poskytuje a jak moc mu ve všem dopomáhá Bůh. Inspirace současným děním a mnoha postavami, které jej ovlivňují, je očividná, až okatá. Stejně tak náhlá ekologická katastrofa globálních rozměrů, které musí magnát společně s americkou hlavou státu čelit, působí děsivě reálně.

V prvních chvílích jsme tak svědky Rockwellovy rutiny, seznamujeme se s jeho odpudivě prospěchářským vnímáním světa i s postavami v jeho okolí. Sound design je nepříjemně kousavý, stejně tak kamera fenomenálního kameramana Emmanuela Lubezkiho dovede svými pečlivými kompozicemi tu vyvolat obdiv, tu zase neklidnou tíseň z blízkosti uřvaného, uprskaného obličeje. Divák se však nestačí divit. Prvních pár desítek minut lze totiž jen nevěřícně kroutit hlavou nad tím, jak patetickou, prostinkou a ošklivě doslovnou satiru mexický režisér divákovi předkládá. „Opravdu to bude takhle prostoduchý film?“ klade si divák pádnou otázku. Nemusí se ale bát. Iñárritu je jakožto skvostný a protřelý filmař o několik kroků před divákem.

Postupem času se tak Digger proměňuje v mnohem chytřejší a propracovanější dílo, než se na první pohled zdá. Režisér scénář zkušeně zabalil do několika prolínajících se vrstev, které divákovi odhaluje postupně, čímž posiluje nejen moment překvapení, ale i naléhavé poselství díla. Srovnávání s Kubrickovou jadernou satirou je na místě, stejně tak se nedávné K zemi hleď! z paměti vynoří snadno. Digger však jde ještě o krok dál.

Svým snímkem totiž autor vede dialog. Dialog uvnitř samotného díla, dialog s divákem i dialog s aktuální, nepopiratelnou realitou. Mnohým doslovným floskulím se scénář nevyhne a humor není funkční tak, jak nejspíš scenáristický tým zamýšlel. Jisté promluvy jsou ovšem z hlediska tragického směřování současného světového uspořádání tak autentické, nebojácné, chytré i vtipné, že se na ně s koncem roku bude pohlížet jako na jedny z nejlepších scén a s (případným) koncem civilizace jako na zcela přesné vystižení problémů moderní doby.

Režisér se nebojí tnout do živého a ve zručně nasnímaných scénách, které jsou vždy okořeněny pečlivě zvolenou barevnou paletou i 35mm filmem, se zamýšlí nad psychikou megalomanů i úlohou jednotlivce. Sympaticky se nespokojí jen s prázdným frázováním, ale probouzí v každém z nás úvahy o vlastní odpovědnosti i otázky nad tím, kolik času vlastně máme. Scéna Diggerova monologu před šedavým tribunálem je fenomenální a patří k naprostým vrcholům filmu.

Pro Alejandra však jistě šlo i o zamyšlení nad svou vlastní odpovědností. Vyjma komentáře k dnešním hrozbám totiž do snímku vetkal i vlastní rozvahu nad tím, jak silně může umění jako médium věci ovlivnit a jakou úlohu hraje odstup a nadhled ve zpracování tragédie. Tím jen intenzivněji vybízí k tomu, aby každého z diváků rozbolela hlava nad tím, co může sám vlastníma rukama ovlivnit. A hlava vás bolet bude. Hudba Cosma Sheldrakea je krásně prapodivná a neuchopitelná a zvuk do uší tepe. Sám se tak divím tomu, že jedním z nemnoha rušivých elementů je postava Sandry Hüller, jejíž role ve scénáři působí lehce násilně a navíc. I hereččin projev, v němž tentokrát skvělá herečka vykračuje ze svého tradičně subtilnějšího pojetí, vytrhává diváka ze soustředění. Jinak však ansámbl nelze než chválit.

Pro Cruise jde o vděčnou příležitost. Excentrické vystupování dává mnoho možností ukázat, že ze svého emotivního herectví z Magnolie či Spalující touhy Tom nezapomněl nic. Nominace z toho možná bude, na zlatého plešouna se ale tato akční ikona bude muset hodně namakat. Svým protiproudovým pojetím totiž snímek každému rozhodně nesedne a s největší pravděpodobností se na něj příliš diváků nepohrne, slovo propadák mi při sledování vyvstávalo na mysli poměrně často. Což je škoda. Filmařskou precizností i naléhavou aktuálností jde totiž o výjimečně povedené dílo, které by vám nemělo uniknout.