Kolem Bekmambetova a jeho Noční hlídky byl před třemi lety pěkný humbuk. Z části zasloužený, z části trochu přehnaný. Zasloužený zcela jistě proto, že na ruské půdě za směšný peníz natočil (hyper)akční fantasy podívanou, jakou mu můžou leckteří hollywoodští tvůrci s bezednými peněženkami závidět. Trochu přehnaný proto, jaká nechutná vykrádačka Noční Hlídka vlastně byla. Jistě, film je podle knižní předlohy a inspirací v kultovních dílech se chlubí, místo toho, aby je pokrytecky zametal pod kobereček. Už to jej šlechtí. Bekmambetov se ale v té přemíře vizuálních odkazů, zapeklitých scénáristických kliček a hromadě nepřehledné akce naprosto ztratil. Výsledek byl do sebe zahleděný nekontrolovaný chaos, který sice ohromoval působivou vizuální stránkou, ale zároveň trýznil epileptickým střihem. Nakonec byla Noční hlídka tak zběsilá, že se z ní vyklubala fantastická nuda s ruským přízvukem.

Univerzum, kterému dala vzniknout, ale počítá s dalšími dvěma díly, které by nám měly pomoci pochopit guláše, jenž nám Timur poprvé naservíroval. Denní hlídka (podle názvu by se mělo jednat o ty zlé, tedy o temnou stranu Síly) je už o poznání dospělejší, zdaleka ne tak zbrklá a rozhodně víc doopravdy "svá". Bekmambetov tu nachází vlastní styl, zbavuje se chyb, které nasekal v rámci jedničky, a vytváří tak mnohem komplexnější film. Denní hlídka se požívá určitě snáze než její předchůdce. Od dětských vad se přesouvá k pubertálním chybám a ústřelům, které jsou ale tentokrát mnohem méně časté a už tolik nebijí do očí.

Nečekejte žádnou mírumilovnou projížďku Ruskem. Akčnost Denní hlídky stále vyplývá z toho, jak skvěle umí Bekmambetov balamutit obrazem, resp. jak umí svým dravým stylem zakrýt fakt, že ač je Denní Hlídka na ruské poměry megadrahá, stále jí chybí nějaký ten dolar k trikové dokonalosti. Denní hlídka si zachovala nezvykle "špinavý look", což půvabně kontrastuje s těmi pěknými nablýskanými spektákly ze západu. Bekmambetov předvádí svět, v němž je hrdinovou největší zbraní baterka, v němž se hodní a zlí dorozumívají pomocí faxu nebo ještě lépe MSN. Svět, kde vás upíři nekoušou, ale strkají do vás brčka od limonády, kde je billboardová reklama transportní mechanismus a kde auta jezdí po stěnách baráků jako by se nechumelilo.

Timur se na těchto svým způsobem podvratných fantasy základech snaží vystavět lehce zvrhlý film, který funguje samostatně mnohem lépe než jednička. Dochází k tomu způsobem, který se pro "hlídkové filmy" stal pomalu trademarkový: stále je tu onen (ačkoliv teď už mnohem klidnější) epileptický pohled, který odporuje uhlazenému pojetí Matrixů a Pánu prstenů, v jejichž kopírování se jednička přímo vyžívala; postavy jsou nezvykle civilní a stejně jako práce, kterou vykonávají, špinavé a přinejmenším zvláštní; a všechny akční (ale často i neakční) sekvence zůstávají stylově natolik osobité, že byste je od ostatní tvorby rozeznali snad i se zavázanýma očima (já vím, že to nejde;). Bekmambetov se v nich bohužel pořád ztrácí. Přes jisté uklidnění akce stále spoléhá na superrychlé montáže, které podobně jako v případě nedávného Hot Fuzz zabíjí potenciál, jenž s sebou každá scéna nese. Vy jej vidíte... před očima vám ale umírá ve změti zabijáckého střihu, těkavé režie a většinou strašně nepatřičného hudebního podkladu. Volba hudebního doprovodu vůbec často ubližuje dramatické stránce filmu, protože hard-rockový podkres mnohdy nekoresponduje s emociálně vypjatými scénami. Výsledkem jsou buď prapodivné rockové koláže (první scéna s papouškem je naprosto "WTFakoidní"), nebo hudba ublíží akci (ve většině případů), která se nechá strhnout do pekelného běsnění.

Všechno se to uklidní až v poslední půlhodině, kde se velké finále nese v opravdovém "velkofinálovém duchu". Megalomanské destruktivní scény (Bekmambetov se vůbec vyžívá v likvidacích všeho druhu, ne však bayovským způsobem - všechno ničí a nedělá z toho bůhvíjakou atrakci), epická hudba a konečně silný dramatický rozměr, který jedničce tak chyběl. Denní Hlídka se díky emociálnímu náboji zabaleném v osudovém příběhu posouvá tam, kam Noční hlídka ani nedohlédla, a stává se díky němu divácky mnohem atraktivnější. Postavy se chovají normálněji (to znamená, že většinou chápete co a proč právě dělají), celá dějová struktura je schůdnější i pochopitelnější a celý film vypadá vůbec rozumněji. Ať už proto, že se s postavami znáte, že příběh není tak zamotaný (ale pořád vám dá pěkně zabrat), nebo že se neuchyluje ke zbytečným odbočkám (výjimkou je motiv záměny postav, který je a) úplně zbytečný, b) vede k několika sexuálně zvrhlým scénám, např. lesbické/travesti představení pod vodopády. Bekmambetov se k podobným motivům vrací podezřele často, navíc ve styku muže s mužem se snad vyžívá ...).

Na poměry filmů ze starého kontinentu působí Denní hlídka nezvykle západně. Vlastně byste jí od hollywoodského blockbusteru rozeznávali jen stěží. Zároveň s sebou přináší úplně jiný pohled na to, jak by měl, nebo spíš mohl, vypadat film s fantasy námětem. Spousta skvělých nápadů v ní sice není dotažená do konce, to vás ale může motivovat k druhému zhlédnutí. Druhému zhlédnutí, kterého tentokrát nebudete litovat.

Denní hlídka ušlápla mílový krok vpřed oproti svému předchůdci. Je mnohem vyspělejší a „koukatelnější“. Akce se tu z otravného činitele stává pomalu nosným pilířem, mýty opředený příběh dává smysl a postupně se posouvá k perfektně vygradovanému finále; což jsou všechno prvky, které předchozímu dílu chyběly a jejich absence jen zapříčiňovala zmatek. Zkrátka a dobře, všechno v Denní hlídce je podstatně lepší. A jestli se vám trilogie Noční hlídkou (tak jako mně) zhnusila, měli byste jí dát ještě jednu šanci.