Bordely nevyhledávám. I proto mě oslavovaná Noční hlídka nemohla zaujmout. Jak jinak totiž pojmenovat bezhlavou smršť prolínaček, epileptických střihových sekvencí, morphingů i jiných trikových vymožeností, jež se neustále mísí v několika příběhových vrstvách?

Noční hlídku jsem viděl ve Varech, unaven, zmožen, sice za střízliva, ale i tak evidentně ne úplně v nejlepší divácké kondici. Ale tady bych problém nehledal. Nejlepší by bylo odvolat se na fakt, že nám byla představena americká verze Bekmambetovy epické fantasy – sice se v ní efektně prolínaly americké titulky s obrazem, ale vystřižených patnáct minut se prostě muselo projevit na (ne)srozumitelnosti tohoto megahitu z východu. První půlhodina se přitom zdála ještě OK a relativně vkusně rozvíjela náboj námi vychvalovaného traileru. Dunící hudba, digitální kouzla, efektní expozice... proč ne. Ale čím hlouběji mě Bekmambetov lákal do svého světa, tím míň jsem dokázal za neskutečnou kanonádou záběrů vyhledat důvod pro jejich střemhlavé vypouštění.

Noční hlídka je o nálepkách. A velmi moudrý a sympatický chlapík Timur Bekmambetov se jim nebrání. Sám ví, že s visačkou ruského Matrixu se bude líp prodávat. Ale potřebujeme je my? Paralely s Pánem prstenů většinou padají na základě úvodní bitvy, střihově nezvládnuté změti s několika málo statisty v brnění... spíš k smíchu než k porovnávání s Jacksonem. Minority Report připomíná hlavně nádherně vyčištěná scéna v bazénu, jedna z příkladných vizitek skvělé kamery Noční hlídky. Beru, ale jen jako bokovku. U Star Wars a Matrixu začíná přituhovat, protože s přibývajícími styčnými plochami se potenciální síla příběhu Noční hlídky (tak aby se alespoň svým rozměrem blížila putování rodiny Skywalkerů i Neovi) víc a víc sklání před střihačskými nůžkami a procesory počítačů. Bordel útočí. Bordel vyhrává. A i když se na plátně pořád něco hýbe, protíná, proměňuje a mísí, můj přijímač zůstává v absolutním klidu. Nezdravém, netečném a nechápavém klidu.

Chtělo by se říct, že tam kde není příběh ani síla na pořádnou akci, nahání se vnější atraktivita zmateným žonglováním s vizuály. A bohužel na tom musím trvat i s měsíčním odstupem. Noční hlídka (ve své americké verzi) tak jen představuje dokonale špatný guláš, který možná ukradl motivy z Hvězdných válek a Matrixu, ale neobohatil je o nic víc než kulisy všedního Ruska. Což pro mě zastává zoufale malou záminku k její konzumaci.