O rozporu slibů a politické praxe si neděláme iluze a paradoxně na něj zapomínáme jen před volbami, kdy jsme přece jen ochotni uvěřit, že “známé firmy” prošly zásadní proměnou a nezkažení nováčci použijí to největší koště... a svět bude zase lepší místo. Pohled George Clooneyho do zákulisí amerických primárek, z nichž má vzejít demokratický kandidát na budoucího prezidenta, má sice jednoduchý příběh (jediná možná komplikace souvisí s odlišností volebního systému), ale zároveň nenabízí jednoduchá sdělení, jež by se dobře vyjímala na plakátu. 

Den zrady: FOTOGALERIE

Clooney svým – proč to neříct hned v úvodu - dosud nejvyspělejším režijním počinem nevytváří žádné koryto našemu vzteku a desiluzi z chodu věcí veřejných, nekydá na politické oponenty ani nevyzdvihuje “ty své”. Pokud by to dělal, rychle by ztratil na důvěryhodnosti. Z jeho filmu by se stal  standardní nástroj politického soupeření (vždycky je totiž před nějakými volbami) a pamflet, čehož při své pozici  rozhodně nemá zapotřebí. Clooneyho největší silou je právě to, že ke kontroverznímu tématu přistupuje přímo, bez jinotajů, a ve stylu padni komu padni pouze popisuje. Hodnocení je na nás.  Na konci si navíc dovolí luxus nenabídnout východisko či korektní řešení. Modří i jeho červení už vědí. Na  Den zrady stejně zavítá jen výběrové, nepředpojaté publikum, které je mu ochotno naslouchat. Vlastně ani nebylo nutné dodávat si na vážnosti titulem odkazujícím k Shakespearovi. 

Zaznělo-li výše, že příběh je jednoduchý, neznamená to zároveň, že je i banální. Kde mu chybí na spletitosti – takhle postavěný příběh vlastně ani víc nepotřebuje – tam přidává na postavách. Den zrady je především filmem hereckým, který dává vyniknout těm nejlepšímu z Hollywoodu, byť v partech, jež už v nějaké formě ztvárnili i dřív. Celý příběh táhnou postavy, které dělají všechno pro to, abychom i z letmých narážek odkryli maximum jejich světa a více či méně pokřiveného myšlení. A vlastně jim i rozuměli. Nejde tu o střet “holých ideí”, jak se to na politickém kolbišti někdy jeví, ale především o střet jejich všelijak chybujících nositelů.

Režijně jde o Clooneyho dosud nejvyspělejší počin.Primárně sice sledujeme vzestup a pád politického aktivisty a oportunisty Stephena Meyerse (v jak jinak než bravurním podání Ryana Goslinga), zbylá pětice či šestice ústředních postav mu však účinně přihrává a dotahuje tématické kontury. Ačkoliv jsou ostatní na plátně nepoměrně kratší dobu než Meyers, každý má svou zlomovou scénu a dost prostoru, aby byl přerod šokující svou samozřejmostí a v příběhu zanechal výraznou chuťovou stopu. Všichni ti obtloustlí tatíci s tvářemi Paula Giamattiho a Philipa Seymoura Hoffmana či nažehlený Clooneyho playboy totiž své karty vykládají postupně, zdánlivě i neobratně, a největší esa si přirozeně nechávají na závěr hry, kdy je materiál lehce orestován thrillerovou příchutí.

Příběh také nabízí nenucenou sondu do zákulisí moci a politických strategií – z čeho všeho jde v kampani vytřískat kapitál, jak tatáž slova mění před různým publikem svůj význam či na jak triviálních základech staví volič své konečné rozhodnutí.

Do jednoho filmu o relativně střídmé stopáži se toho nakonec vlezlo docela dost.  S trochou štěstí by se ze Dne zrady v průběhu let mohla stát stejná klasika jako byly bijáky typu Všichni prezidentovi muži. Tipuji, že hlavnímu proudu místních diváků se film bude s největší pravděpodobností jevit málo optimistický, příliš odjinud a vzhledem k tématu i málo sexy, aby se z něj stal hit. Bez ohledu na to, že George Clooney i Ryan Gosling  na plakátě vystavují svou hezčí polovičku. Jenže pokud by Den zrady pouze konstatoval, že politika je špína, nebyl by pozornosti MovieZone hoden o mnoho víc než slepě rozhořčená trilogie Tomáše “podivejte, pani, jak je ten svět hroznej” Magnuska.

Přehrajte si trailer Je občerstvující, jakou má tenhle film důvěru v diváka. Nikdo vás netlačí do rohu příliš okatými příklady protimluvů a kompromisů politické scény a paušálním odsuzováním. Stejně tak se kriticky dívá i na aktivizmus. Můžete jen jít s postavami, v jedné chvíli jim fandit, stejně jako je později nesnášet... a vůbec se za to nestydět. Dilema před volební urnou to z nás stejně nesejme.

Škála emocí, které si díky tomu postavy i my projdeme, je obdivuhodná. Už kvůli takovému vnitřnímu nastavení bych filmu deset hvězdiček klidně dal, ale s ohledem na politický konsenzus se bez problémů spokojím s menším hodnocením.