Když jsme před rokem a půl mapovali blockbustery, které startovaly na Den nezávislosti, tedy v dlouhodobě nejlukrativnějším období distribučního roku, odpíchli jsme se od léta 1996. Roland Emmerich tehdy vyrukoval s velkoprodukcí, jež ve všech ohledech zvýraznila sousloví „Den nezávislosti“ - jak po stránce obchodní, tak i co se týče typu filmové podívané. Jejím symbolem je popcorn, jejím efektem neskonalá zábava a vypoulené oči diváků, zaražených do sedadel a civících na plátno…

…kde se odehrává to, co ještě nikdy jinde neviděli. Den nezávislosti byl za ty roky samozřejmě překonán, ale ve své době ťápnul do filmového světa s razancí King Konga. Chodilo se na invazi mimozemšťanů, což bylo bráno jako další radikální krok v rámci evoluce filmových triků, ale i jako zajímavá protiváha ke spielbergovským vizím o milých návštěvnících z vesmíru. Právě Spielberg prohluboval technologické možnosti svými osmdesátkovými hity E.T. a Blízká setkání třetího druhu, v nichž se emzáci s chutí bratřili, pak nám zhmotnil sny v Jurském parku. A Emmerich jeho sentimentálně-filozofující vize přebil. Nebo spíš rozmetal na maděru a zadupal přívalem povrchních radostí.

Den nezávislosti jich poskytuje opravdovou fůru. Jasně, tenhle megaflák stárne trochu rychleji než jiné, propracovanější a myšlenkově nosnější sci-fi výtvory. Ale pořád z něj jde snadno vypíchnout esenci popcornových jízd, u nichž se kino rozburácí na maximální možnou míru. Příběh o tom, jak voják, vědec a americký prezident nakopali šmejdům z vesmíru pozadí (a pak si zapálili doutník), se prostě tak žůžově skládá dohromady, že mu nejde vyčítat duševní prostotu. Je to bezelstná, velikášská hra, ve které může alkoholik z práškovacího letadla zastavit mezigalaktickou flotilu a ještě u toho stihne hláškovat. Fakt, že mu k tomu americký prezident navíc zasalutuje, je jen takovou samozřejmou třešinkou.

Veleúspěšný německý dovoz jménem Roland Emmerich tehdy ještě nebyl zcela pohlcen svou zálibou v destrukcích, po Univerzálním vojákovi a Hvězdné bráně se u něj samožerské megalomanství pořád ještě rozvíjelo. I díky tomu Den nezávislosti nebyl jen o náletech ufounů na vojenské základny.  Je to výborně vymyšlený kolotoč, na kterém se člověk veze od prvního varování, přes jednotlivé příběhy šokovaných postav (a hrdinů proti své vůli), až dostane explozivní atrakce, u nichž se řve „wow“. Ani dvacet let po prvních Hvězdných válkách totiž nebyly souboje lítajících talířů se stíhačkami k vidění. Minimálně ne v takové šíři a trikové vypiplanosti - revoluční digitální postupy se propojovaly s promakanými modely a miniaturami, až výsledek jednoznačně posouval laťku zas o kus výš.

Další spolupráce Emmericha se scenáristou a producentem Deanem Devlinem (Godzilla, Patriot) pak názorně potvrdily, že ve Dni nezávislosti se triková lákadla podařilo velmi organicky spojit se vším ostatním. Stačí si uvědomit, že i když Emmerich vyrukoval s gigantickými talíři, pořád si dokázal dlouhé minuty hrát s atmosférou, jíž vyvolával zlověstný stín plížící se nad velkoměsty. Navíc i povinné ždímání emocí z několika vedlejších dějových linek tu funguje, už proto, že jej ze všech stran načechrávají hlášky (nejen od Smithe s Goldblumem) a zavčas je rozřezává hlasitá akce nebo ještě hlasitější demolice. Proto Den nezávislosti pořád funguje jako jistá vzorová šablona.

Má mouchy. Ale viděli jsme v ní Bílý dům rozpadnout se v prach - a za to i ta nálož amerického patosu bohatě stála.