Při pohledu na plakát k Deja Vu se člověk neubrání smíšeným pocitům. Denzel Washington mu dá vzpomenout na velmi povedeného Muže v ohni, Jerry Bruckheimer ho odešle do správných mezí (minimum filozofie, maximum výbuchů) a Tony Scott? Tony Scott naznačí, že se bude bruslit po zatraceně tenkém ledě. :)

Už Tonyho předchozí spolupráce s Denzelem Washingtonem ostatně naznačovala, že režisérova kamerová cukatúra a záliba v netradičním střihu a barevném přelivu, vychází buď z částečného pomatení smyslů nebo nepředstírané geniality. Domino jednoduše představilo "imidž", na nějž není současný divák připraven a někteří z nás definitivně starého, dobrého Tonyho (vzpomínáte na Posledního skauta?) odpískali. Deja Vu je ale docela zajímavým kompromisem a najdeme v něm Tonyho Scotta na sedativech. Stojí to za vyzkoušení? Kdo má rád rádoby komplexní detektivky, 12 opic a drsnou polohu Denzela Washingtona, ten nemusí ani čekat na mojí odpověď, ale než se rozeběhne do kina, měl by vědět, že i tenhle film může způsobit vážné "cuky", jen holt tentokrát nevycházejí z Tonyho hlavy.

Řešit podobné filmy v recenzích a neochudit nakonec diváka o zážitek z toho mála, co lze pochválit, je proklatě obtížné. Deja Vu je tak trochu Bruckheimerův pokus o 12 opic... zbavených půlky inteligence a ověšených spoustou chytrých řečiček, které scenáristům dovolují diváka vodit za nos. Základní koncept celé zápletky však působí absurdně ve svojí snaze vytěsnit jakýkoliv sci-fi prvek. Autoři se vás budou první dvě třetiny filmu snažit přesvědčit, že všechno tohle je stejně hmatatelné jako rohlíky ze samoobsluhy. Rozjezdu dějové linie to nikterak nepomáhá, ale Tony Scott díky ladným kamerovým jízdám, ošlehanému Washingtonovi a skrz naskrz depresivnímu prostředí New Orleans (první velký film, který se tam natáčel) drží diváka za vlasy a nenechá ho utéct ze sálu.

První zlom přijde relativně brzy, když se agent Carlin (Washington) dozvídá, že vláda při svých experimentech náhodou vynalezla "stroj času". Ono jde v podstatě o takovou těžce hi-tech věcičku, která pomocí spousty satelitů renderuje minulost. Všechno je to mnohem komplikovanější, což tuší i sousedovic Tonda v první řadě, ale agentu Carlinovi i divákům jsou fakta předkládána pomalu a díky té hlášce s renderováním se může Tony konečně rozjet na plné obrátky. Pěkných pár minut strávíme tím, že Denzel sleduje svou jedinou stopu - půvabnou dívku, která by ho mohla dovést až k atentátníkovi, který umlčel životy pěti stovek lidí. Vypadá to jako obskurní reality show, při které se zoomuje sem a tam, kamera šíleně rotuje a celé to vypadá jako notně vylepšený Nepřítel státu.

Tony je spokojený, protože to má "vědecky podložené", my jsme spokojení (pokud tedy scenáristům, potažmo vládním intelektuálům skočíme na tu hromadu blábolů ;) a detektivka se plynule posouvá kupředu. Jerry Bruckheimer si naštěstí hlídá únikové cesty, takže když už se začne někdo dívat na hodinky, zařadí zběsilou automobilovou honičku, ve které je chytře využit souboj minulosti s přítomností. Stále se však nemůžete ubránit dojmu, že se vlastně nic neděje a pokud by z Denzela nevyzařovalo charisma, pravděpodobně byste usnuli spánkem spravedlivých.

To je ten úplně největší problém celého filmu. Celou dobu máte podezření, že je vlastně dost o ničem a... nakonec se to všechno potvrdí, přičemž scénář nechá okna dokořán, aby si šílení geekové na diskuzních fórech mohli vyprávět o tom, že to možná bylo úplně jinak a dodali tak celému humbuku nový rozměr. Některé teorie vznášející se kolem děje jsou opravdu zajímavé, ale film sám odvádí dost mizernou práci ve vysvětlování souvislostí a kladení stop. Nevím, jak moc musel Tony ve filmu stříhat, ale jakmile se v poslední třetině dostane hlavní hrdina definitivně do akčního módu, začne jít kontinuita a dějová logika rychle k čertu. Časové paradoxy patří na vysokou školu scenáristiky a Terry Rosio má tak možná na malou násobilku. Dokud se na diváka bliká přerostlými monitory a na tabuli se kreslí všelijaké klikyháky doprovázené přednáškou o teorii relativity, může být smířlivý, ale když se hlavní hrdina naplno ponoří do řeky času, je jasné, že explodující Hummer tu má větší váhu, než snaha o vypointovaný příběh.

Fanouškům Bruckheimera by to vadit nemělo. Po pomalém úvodu stejně dostanou všechny svoje vánoční dárky - drsného Washingtona, správně tajemného Caviezela, nějakou tu akci (ke konci je jí snad až příliš) a stravitelný happyend. V prostřední části se však budou chytat za hlavu a po skončení závěrečných titulků si zřejmě vzpomenou jen na "to cool renderování minulosti". Prostě je to takové hezky zabalené, překvapivě PG-13 (ve filmu se upalují lidi, jsou porcováni aligátorem a na začátku umře 500 lidí, včetně smějících se kojenců - znovu se ukazuje, že násilí je v pořádku, pokud se při něm mluví slušně ;) a kolem dokola neurážející vzduchoprázdno. Dobře se na to kouká, špatně se o tom diskutuje (každý to pochopí jinak a pak je z toho v hospodě hrozná rvačka) a ještě hůř se na to vzpomíná.

Připadám si teď trochu v pasti, když hážu špínu na film, který pravděpodobně chtěl být trochu povrchní a trochu chytrý (alespoň Jerry to měl jistě napsáno na čele), aniž by si uvědomil, že nemůže sedět na obou židlích. A na stranu dobra mě přetahuje i fakt, že Tony byl toho dne až nečekaně klidný a dokázal, že jeho hyperaktivitu lze kontrolovat a uvést do správných mezí. A navíc na to půjdu ještě jednou, jak už to tak u filmů, co si pohrávají s časovými paradoxy, bývá. Pořád se ale nemůžu smířit s tím, že v prvních dvou třetinách Tony Scott buduje inteligentní detektivku, aby jí pak ve finále proměnil v zápas amerického fotbalu, tj. něco absolutně předvídatelného, popírajícího veškerou logiku a přesto docela zábavného.

Na ochutnání je toho dost. Na uctívání až trestuhodně málo.