Robert De Niro je hereckou legendou, jež má na svém kontě neskutečné množství filmových klenotů. Jenže asi všichni vidíme, že už aspoň dekádu si vybírá role hodně divokým způsobem a za jednoho skvělého Irčana bohužel dostaneme totální a často hodně útrpné záležitosti typu Děda je lotr, Velká svatba či Sezóna zabíjení, u nichž si divák většinu stopáže jen klade otázku, proč slavný herec na tyto role vůbec kývl. U jeho novinky Děda, postrach rodiny se ten důvod dá najít celkem snadno. De Niro chtěl zkrátka asi natočit typickou rodinou bžundu pro svoje vnoučata a ještě se u toho potkat s pár starými bardy. Jenže i přesto se řadí jeho nový zářez mezi další z řady titulů, které by jeho fandové asi s klidem oželeli.

Samotná zápletka je prostá, jak jen na rodinnou zábavu být může. Dědeček Ed se po smrti své životní lásky nastěhuje do dceřina domu. Jenže to znamená, že se jeho vnuk musí z milovaného pokoje odstěhovat na půdu. Klučina ovšem hodlá svoje oblíbené místečko získat zpátky a vyhlásí dědovi válku, během níž na sebe oba začnou klást pastičky a dělat si naschvály. Z námětu to ještě vypadá, že bychom mohli dostat příjemnou podívanou pro celou rodinu, která se navíc evidentně snaží jet ve stopách podobných kousků z devadesátých let v čele se Sám doma či Dennis - postrach okolí. Ve výsledku ale tahle snaha prakticky nefunguje a bude bavit asi opravdu jen ty nejmenší.

Hlavní problém snímku pak asi nemusíme hledat příliš dlouho, stačí se jen podívat na jméno režiséra. Tim Hill má totiž na svém kontě takové žánrové podprůměrnosti jako druhého Garfielda či Alvina a Chipmunky. A to už by vám mohlo o kvalitách jeho nového filmu leccos napovědět. Děda, postrach rodiny je totiž komedie toho nejjednoduššího zrna, v níž nefunguje prakticky nic. Scénám s pastičkami chybí patřičná hravost, postavy jsou tu až příliš jednoduché, vedlejší figurky v čele s kamarády dědy i vnuka zůstaly prakticky nevyužity a humor zde v některých pasážích opravdu bolí. 

Většina humorných pasáží se zde totiž vážně skládá z toho, že zde někdo „vtipně“ padá, nebo do něčeho narazí. Hubu si zde rozbije De Niro, Uma Thurman, Christoher Walken… vlastně zde neexistuje téměř žádná postava, jež by aspoň jednou rádoby komicky nespadla. Od Tima Hilla se můžou i tvůrci stupidních českých komedií učit. A pokud vám tohle jako výpověď „kvalit“ zdejšího humoru nestačí, je zde samozřejmě i řada dementních running joků, v nichž třeba De Nirovi spadnou opakovaně kalhoty/ručník a Rob Riggle půl minuty vyjeveně čumí na jeho penis a zděšeně křičí. 

I když si pak zprvu divák říká, že s jednoduchým humorem musí být u tohoto žánru kvůli cílovce přeci jen trochu benevolentnější, zdejší tvůrčí nenápaditost a opravdu nepovedený „cartoonovský“ humor už mi s přibývající stopáží přišly čím dál otravnější. Což člověka dvakrát zamrzí právě i kvůli hereckému obsazení. Robert De Niro a Christopher Walken si zde odehrají svoje a je vidět, že si to celé snaží aspoň trochu užívat. I přesto by je ale člověk radši viděl po letech spolu v něčem mnohem kvalitnějším. Uma Thurman či Jane Seymour si sem pak přišly jen pro výplatu a dětské osazenstvo se zde počítá mezi to otravnější, které už nechcete nikde nikdy vidět. A takhle jednoduše by se dal ostatně zhodnotit celý snímek.

Přehrajte si trailer Uznávám, nemám podobné klišovité rodinné taškařice amerického stylu moc rád. Jsou všechny na jedno brdo, humor je zde většinou velmi prostý a nechybí v nich ani nějaká ta moralitka na závěr. Děda, postrach rodiny patří přesně do tohoto ranku, navíc zde ale chybí jakákoliv nápaditost či snaha přijít alespoň s trochu originální a svěží scénkou. Jen se tu pod dohledem podprůměrné režie padá na zem a variují věci několikrát viděné. V devadesátých letech (a nejen v nich) tento styl procházel a měl i jisté kouzlo, v tomto podání je ovšem jen dokonalou ztrátou času. Příznivci hodně nenáročné zábavy, kteří chtějí své ratolesti u filmu za všech okolností zabavit, nechť si klidně přidají k mému hodnocení bod k dobru. Kino však můžete i tak s klidem vynechat.