Kdyby Děcka jsou v pohodě netočila homosexuální filmařka, bylo by okolo nich asi hodně kontroverze. Lesbičky by možná vyšly do ulic a protestovaly proti tomu, že jim Hollywood zase jednou podprahově naznačuje, že beztak všechny chtějí pořádně obtáhnout od chlapa. Že ten, ehm, pták prostě ženským bude vždycky chybět (jak už se to probíralo třeba v Hledám Amy). Jenže tenhle snímek lesbička natočila. Takže etuda se zmatením sexuální orientace je nejspíš vážně jen jedním z mimoděčných znaků toho, že se v poklidné filmové rodince něco porouchalo. A je z pohledu autorů nepodstatné, jestli to skončilo souloží s osobou stejného nebo jiného pohlaví…

Z rozdílnosti mezi „gay“ s „straight“ se tu nedělají cavyky obecně. Rodina dvou lesbiček a jejich dospívajících dětí je brána jako běžné sociální uskupení, které po dvaceti letech soužití začnou dusit úplně standardní problémy. První matka má náklonnost ke sklence a k psychotickému kontrolování všeho a všude, druhá mamina se v posteli kdovíjak nebaví a kariérně tápe. Děcka jsou víceméně v pohodě… ale dokážete si představit, jak s nimi na hraně dospělosti zamává první setkání s jejich biologickým otcem. Ten je sice sympaťák, ale tím spíš může jakž takž fungující rodinné soukolí zadřít.

Což se samozřejmě stane, a to prostřednictvím klasických zbraní amerických nezávisláren. Ze scénáře se odsypává jeden „významný“ dialog za druhým (snad v žádném filmu poslední doby si postavy nepoložily tolik otázek), všichni se u nich tváří napjatě a dramaticky, s odhodláním si všechno do posledního slůvka vyříkat. Tedy sdělit vše divákům verbálně, a ne třeba konáním, akcí nebo jiným výrazivem. Samozřejmě se při tom často brousí okolo trendy témat, na která slyší kluboví diváci a intelektuálně vyspělí kritici (kteří Děckám dopřáli řadu cen a vcelku nesmyslně i pět nominací na komediální Zlaté glóby), tak aby všichni mohli mít pocit, že sledují pokrokovou, duchaplnou a celkově inteligentní konverzačku na úrovni. Vzpomínáte na Světáky? Na ty proletářské hrdiny, kteří chtěli být hoch tím, že se budou nad sklenkou kvalitního vína bavit o Hynaisově oponě? Takhle zhruba to v současnosti funguje.

A je takové i obecné myšlenkové nastavení současného hlavního proudu amerických nezávisláren. Tvůrci si rádi berou nonkonformní témata, ale zpracovávají je velmi hladce. Nicméně kvůli tomu nehodlám zrovna Děcka pranýřovat a křivdit jim. Zaprvé se do zmíněných sfér netlačí nějak okázale a urputně a neiritují proto tolik jako třeba snímky Noaha Baumbacha. Zadruhé se v nich dá i tak najít celá řada působivějších momentů, které rozhýbávají jinak trochu neživotný koncept. Scéna u večeře, v níž kamera sleduje skrz sklenici blednoucí tvář Annette Bening, i všechny ostatní dojímavé momenty během finální čtvrthodinky, můžou jakkoliv šustit papírem, ale jejich herecké podání a režijní uchopení z nich přesto doluje nečekanou působivost. A když se ještě daří film výtečně prosypávat humornými drobky, klube se z ambiciózního arťáku spíš přízemní a nenáročná, leč sympatická oddychovka.

Samozřejmě skvěle zahraná. Annette Bening jsme už párkrát hysterčit viděli, to samé platí o souložení Julianne Moore. Dámy už nepřekvapí. Fajn jsou ale i mladí Josh Hutcherson a Mia Wasikowska, a pak hlavně spermonoš Mark Ruffalo, který už nejspíš nabírá svalovou hmotu na Hulka a ještě k tomu zesiluje svůj šarm.

Vlídná herecká sešlost… za šest a půl.