Psát o filmu jako Deathstalker je do jisté míry zbytečná práce, jenže někdo to udělat musí. Tahle fantasy totiž hraje s diváky all-in. Stačí se podívat na obrázky, nebo si pustit trailer a víte, na čem jste. Jestli téhle velmi osobité konině chcete věnovat svůj čas, nebo od ní utéct co nejdál. A ony popravdě jiné možnosti ani nejsou, buď to pro vás absolutně je, nebo absolutně ne. No ale nějak to zkusím. 

Původní Deathstalker z osmdesátých let je fantasy série pokoušející se těžit z popularity Barbara Conana. Ve všech směrech byla horší, popravdě mnohem horší. Levná až laciná, se špatnými herci, srandovními maskami, ovšem se stylovými plakáty, které člověk ve videopůjčovně, když mu bylo deset, nemohl přehlédnout a odešel domů s kazetou a pak ho obvykle čekalo zklamání. Podobných filmů se tehdy vyrojila hromada, Deathstalker, ale jaksi přežil. Ne kvůli svým kvalitám. Vlastně moc nevím proč, na rozdíl od ostatních podfinancovaných blbin s barbary v kožených slipech a s velkými meči (a se svaly o poznání menšíminež měl Arnold) jméno téhle značky úplně nezapadlo a dnes jde o malou kultovní záležitost. Kultovní v tom původním slova smyslu, tedy „malý film, který málokdo zná, možná není reálně příliš kvalitní, ale má věrné fandy.“ 

Režisér a především maskér Steve Kostanski mezi fandy evidentně patří a nepokouší se předstírat, že by tomu tak nemělo být. Naopak, z každé scény, záběru, dialogu nebo příšery je evidentní, že nový Deathstalker vznikl s láskou. S láskou ke všemu špatnému a směšnému, co původní série nabídla. Bývalý rytíř putuje zničeným světem, zabíjí monstra, krade poklady a snaží se přežít, jenže právě on se stane poslední nadějí lidstva a jen on může zabránit znovuzrození mocného čaroděje toužícího přivézt z pekla krutého démona. Což znamená, že bude muset rozsekat spoustu lidí a ještě větší množství příšer. No a o tom je celý film. Naštěstí Kostanski umí divákům – tedy těm, kteří jeho novinku nevypnou po pěti minutách – to podstatné prodat. 

Tady se nikdo s ničím moc nepáře. Když už dojde na dialogy, jsou naschvál hodně pitomé a víceméně jen vyplňují čas mezi jednotlivými bitkami. Samotní herci navíc moc dobře vědí, že tohle s vážnou tváří neuhrají a navíc to po nich naštěstí nikdo nechce, takže spíš než postavy s nějakou hloubkou tu pobíhá pár jednorozměrných charakterů a hromada potvor, které je potřeba rozsekat na kusy. A kouká se na ně moc dobře. 

Kostanski nezapře svou maskérskou profesi a i přes nízký rozpočet dovede nabídnout velké množství dvouhlavých trolů, teleportujících se vraždících mumií, prasolidí a pekelných stvoření. A navíc krásně stylizovaných do toho, co jsme byli zvyklí vídat kdysi dávno na videu. Všechno je krásně gumové, často záměrně spíš směšně vypadající než skutečně děsivé, při bitkách z lidí i příšer teče krev, sliz nebo bůhvíco, sekají se ruce i hlavy a člověk má pocit, že kouká na nádhernou poctu absolutnímu braku od lidí, kteří vědí, že braku se dá vysmívat, ale mnohem zábavnější je užít si ho. 

K tomu všemu hraje hudba od Blitz//Berlin, nebo Slashe z Guns N' Roses a Daniel Bernhardt, kaskadér Davida Leitche a profesionální filmový záporák, nemá moc prostoru ukazovat, že mu hraní příliš nejde, protože permanentně seká démony, bahenní monstra a oživlé sochy na kusy. Ve chvíli, kdy ve finále Kostanski vytáhne z rukávu digitální efekty, jaké by byly směšné i v těch osmdesátkách, vás už bude mít na své straně, nebo budete dávno koukat na něco jiného. 

MovieZone Live #273 o Útesu a Deathstalkerovi

Deatstalker je jako koncert kapely vašich spolužáků ze střední, kteří se dali po třiceti letech zase dohromady, aby zahráli pro své staré kamarády. Už tehdy to za moc nestálo a teď to není o moc lepší, kvůli kvalitní hudbě jste do toho klubu však nešli a když se po dvou sonzích vzdálíte na bar, nikdo se na vás nebude zlobit. Ale taky si to můžete krásně nostalgicky užít, protože to srdíčko a nadšení je tam stejné jako tehdy.