Hrát ve Hvězdných válkách nakonec nemusí být taková výhra, jak si člověk zpočátku maluje. Harrison Ford se díky nim stal hvězdou, Mark Hamill úplně ne, i když v jeho případě za to mohla spíš těžká nehoda než neochota a rozhodně se o něm nedá říct, že by jeho kariéra stagnovala, ale třeba takový Hayden Christensen asi čekal, že bude mít víc práce. Daisy Ridley, která měla za úkol táhnout novou trilogii, má navíc problém v tom, že ona nová trilogie se nakonec nepovedla tak, jak fandové doufali a její Rey není úplně oblíbená postava. A paradoxně možná právě to je důvod začít se pořádně snažit a hledat jiné herecké výzvy, jakou byla třeba Dcera divočiny. Na papíře to určitě vypadalo lákavě. A taky to tam nejspíš zůstalo. 

Dcera divočiny se točí okolo mladé Heleny, která vyrůstala uprostřed lesů a bažin se svou maminkou a pološíleným otcem, jenž tam matku před lety unesl. Ačkoliv se k Heleně vždycky v rámci mezí choval slušně a celkem hezky, její malý mozek úplně nedovedl zpracovat, že jsou obě ve skutečnosti rukojmími vyšinutého magora. V deseti letech se konečně dostala do civilizace a postupně pochopila, jak se věci mají. Teď jí je kolem třiceti, má relativně šťastné manželství, malou holčičku a klid. Jenže když se dozví, že tátovi se povedlo utéct z vězení, ví, že se ještě jednou bude muset své minulosti postavit. 

Dcera divočiny: FOTOGALERIE

Popravdě nezní to marně a zápletka rozhodně měla potenciál pro hutné psychologické drama i efektní survival z divokých lesů. Ridley měla důvod herecky se posnažit, Ben Mendelshon magory hrát umí a Neil Burger natočil velmi solidního Všemocného nebo Iluzionistu. Když se to všechno sečte, šance na zajímavý film tu byla docela velká. Jenže cestou do kina jakoby se to celé nějak zamotalo a zpřeházelo. Pokud totiž Dcera divočiny nakonec něco není, tak zajímavá. 

Hlavní problém se ukáže hned v prvních minutách. Dcera divočiny totiž začíná v době, kdy Helena žila v lese, tvořil se její vztah k otci i k přírodě a odkud se pak dostala do civilizace a … bum. Najednou jí je třicet a zjišťuje, že táta utekl z kriminálu. A další cca hodinu se čeká na konfrontaci. Burger tím, že všechno z minulosti hlavní hrdinky vykecal hned na začátku, podráží nohy jí i sám sobě. Dcera divočiny totiž přichází o tajemství a Daisy Ridley, která se tu skutečně snaží a tu vystresovanou mamku jí člověk docela žere, vlastně nemá moc o čem hrát. Víme, co se jí stalo? Víme. Víme, že to bylo blbý? Víme. Víme všechno, tak co chcete řešit? Jediným konfliktem před nevyhnutelným střetem s otcem tak zůstává scéna, kdy Helena vysvětluje manželovi, proč mu lhala o své minulosti. Což má za následek to, že její muž zklamaně a rozhozeně odejde, jen aby se o pár chvil později vrátil s chápavým výrazem plným odpuštění. 

Díky tomu, že Dcera divočiny vyloží všechny karty na stůl hned, nemůže fungovat jako psychologické drama. Jednoduše nemá s čím hrát, a tak se buď opakuje (táta byl vůl), nebo přešlapuje na místě (popáté vám říkáme, že táta byl vůl). Snahy zloducha polidštit a naznačit, že to skutečně dělal z lásky, tu nikam nevedou, protože nám postavy permanentně připomínají, co byl zač, a tak se hodinu, při níž dojde na dvě jakž takž thrillerové scény, čeká na nevyhnutelnou rodinnou konfrontaci. No a ani ta není bůhvíjaká. 

Respektuji rozhodnutí pojmout Dceru divočiny seriózně. Navzdory tomu, že jako drama příliš nefunguje. Takže jsem byl asi vnitřně připravený na to, že souboj zoufalé dcery a vyšinutého tatíka nebude připomínat finále Predátora. No a nepřipomíná. Hraje se tu na realitu, respektive pokus o i když Mendelshon trochu připomíná Ramba, žádných složitých naháněček po lesích se tu nedočkáme. Všechno se odehraje raz dva, žádná skutečně zapamatování hodná scéna se neobjeví a dopadne to přesně tak, jak tušíte. A pak to celé skončí. 

Ty poslední dvě věty sedí přesně na celý film. Dcera divočiny se snaží a za jistých okolností mohla být dobrý psychologickým dramatem, respektive drsnou naháněčkou z lesů. Ale samotný příběh není dost nosný a Neil Burger ho navíc vypráví dost nešťastným způsobem, takže ve výsledku dostaneme film, který díky talentu všech zúčastněných nikdy nespadne na úplné dno, ovšem těch 108 minut se v něm neděje vůbec nic zajímavého.