Leden je většinou vycpaný spoustou průměrné filmové potravy. Vánoční popcornové žně jsou pryč, opožděná oscarová nadílka se teprve chystá, a sžívání se s novým rokem proto distributoři lidem raději nekomplikují.  I v tomhle mrtvém období se ale může objevit pár zajímavých kousků. Letos je tu akční komedie Zelený sršeň, po Oscarech hladovějící drama Děcka jsou v pohodě a jeden malý britský film, který doprovází pověst příjemné oddechovky pro starší diváky.

A víte co? Je docela oprávněná. Další rok opravdu nepatří mezi filmy, které by oslňovaly zamotaným dějem, anebo nabízely kdovíjak vzrušující návštěvu biografu. Je to málem až televizní rozprávka o stárnoucím manželském páru, který se vyrovnává s tím, že lidem kolem nich osud nepřál tolik jako jim. Tom a Gerri totiž mají v podstatě všechno, co by si mohli přát. Pěkný domek, zahrádku, na které se můžou realizovat, a syna, s nímž nejsou nějaké zásadní potíže. Kromě toho ale také mají Tomova bratra Kena, který to přehání s alkoholem, a Gerriinu kamarádku Mary, která se ne a ne smířit s tím, že možná absolvuje všechny nadcházející dovolené o samotě.

Právě tahle dvojka závisí na Tomovi a Gerri nejvíc, protože návštěva ani jednoho z nich obvykle neprobíhá bez pokrčených obočí a utěšujících slov. Řeší se minulost, budoucnost, chyby, ty povedenější životní tahy… zkrátka to samé, co probíhá na každém setkání blízkých a bližších. To všechno alespoň čtyřikrát do roka, což utváří jasně rozloženou strukturu filmu. Je totiž rozdělený na čtyři čtvrtiny podle ročních období, v nichž se pravidelně odehrávají malá osobní vítězství, nebo naopak prohry, jež útočí stejně zákeřně a neodvratně jako změny klimatu.

Další rok k těmhle více či méně závažným věcem přistupuje se starosvětskou čistokrevností, v níž byste měli nalézt jen a jen herce dokonale zapadlé do jejich rolí. Na nic jiného se tu nehraje. Celou studenost konceptu, za níž zčásti může i nepříliš rozjuchané prostředí periferie Londýna, má potom vyvažovat dramatické putování Kena, Mary a zčásti i Joea (syn Toma a Gerri). Tihle tři pravidelně rotují kolem ústředního páru, který jim nabízí rady i povzbuzení, a vysílá je zpět do světa, kde mají pár měsíců na to, aby se hnuli kupředu.

Kdo nakonec uspěje a kdo ne už je otázka, na kterou vám odpoví film samotný. Ovšem svým vlastním, nevzrušivým stylem, v němž musíte pečlivě chytat každý pokus o nápravu sama sebe a každý záchvěv emocí. Pocity tu na člověka nedoléhají s hollywoodskou nakašírovaností, nýbrž v usedlém hávu, jenž je tolik typický pro filmy Mikea Leigha. Jeho trademarková civilnost nechybí ani v Dalším ročníku, tentokrát se však dere na odiv trochu nevyváženě. Středobodem snímku se totiž velmi rychle stává popletená Mary, jejíž příběh je zdaleka nejrealističtější, a tudíž i nejzajímavější a nejvíc bolestivý. Leslie Manville dozajista našla svou životní roli, když se převtělila do polámané stárnoucí ženy, která se ze všech sil snaží zlepšit si život. Ale opakovaně v tom selhává.

Je to právě ona, kdo nese na bedrech celý film, a vytahuje usedlé povídání na úroveň lehce nadprůměrné podívané. V příběhu Mary jako by se odehrávalo 90% všeho, co chtěl Leigh filmem říci - a když tahle postava opustí záběr, všechno je hned o řád šedivější. Proto je dobře, že se jí pečlivě věnuje velká část filmu, a v jeho závěru se definitivně ukazuje jako alfa a omega celého vyprávění. I přes možná přílišnou nedořečenost se tak může Další rok přehoupnout do škatulky podařeného dramatu, v němž sice nechybí ani pár odlehčených scén, ale do paměti se ukládá převážně díky uvěřitelnosti té vážnější polohy.

A důležitý bonus? Odnesete si z něj dojem, že by měla mít Natalie Portman letos na Oscarech minimálně jednu nebezpečnou protihráčku.