První Nebezpečná laskavost měla jisté kouzlo: americké předměstí se všemi těmi dokonale osekanými trávníky a potlačenými neurózami skýtalo prostor pro příběh dvou matek, jejichž v jednom případě normálnost a ve druhém výstřednost se spojily do relativně zábavného mixu. Stephanie (Anna Kendrick), máma a kuchařka s normálním životem a jedním targaryenským tajemstvím, se nechala zcela semlít ve chvíli, kdy do jejího života pak vešla blonďatá femme fatale Emily (Blake Lively). Ta následně obrátila její život i kariéru naruby. 

První film, jakkoliv byl rozostřený a mnohdy nešikovný, těžil z lehké atmosféry plné popíjení martini v hodiny, kde se na to nehledí bez povytaženého obočí. Kombinoval žánry krimi thrilleru a černé komedie a těžil z poměrně náhlých a (většinou záměrných) změn tempa a žánru a nečekané chemie mezi cool Blake a neurotickou Annou. Navíc šatník Emily plný pánských obleků a jehlových podpatků přidával Emily na osobitosti, tajemnosti i sex-appealu. 

Po sedmi letech se hrdinky vracejí v sequelu nazvaném Další nebezpečná laskavost, po němž nikdo nevzdechl a který napsal a natočila tatáž autorská dvojice: režisér Paul Feig, který stál i za jedničkou nebo za filmy jako Ghostbusters a Bridesmaids a scenáristka Jessica Sharzer, která posledně knihu adaptovala. Tentokrát už k tomu neměli k dispozici předlohu, román Darcey Bell totiž žádné pokračování nemá, a tak si přizvali pomoc v podobě Laety Kalogridis, jež má na svém kontě si Alexandra Velikého, Prokletý ostrov, Alitu nebo Terminator Genisys.

Stephanie se dnes živí jako vlogerka, která má true trime podcast, sama se věnuje řešení případů a o svém prožitku s Emily napsala knihu s názvem The Faceless Blonde (ale jak Emily po svém dramatickém příchodu na scénu prohlásí, nikoliv bez důvodu, ona přece má obličej). Emily se dostala z vězení na kauci a nyní zve Stephanii na svou svatbu na Capri (protože to je jediný ostrov kromě Británie, která Američané v Evropě znají). Stephanie, která se nepřestává bát o život, jede nejen proto, že jí Emily vyhrožuje žalobou, ale také proto, aby pozvedla svou knižní tour. A, přiznejme si, rovněž proto, že ji Emily zkrátka jako osobnost přitahuje.

Z Connecticutu se nyní přesouváme na Capri, kde má Emilyina svatba proběhnout. Ta se plánuje vdát za místního mafiána, kterého hraje Michele Morrone (a je to hrozný moron). Je třeba poznamenat, že Micheleho herectví od 365 dnů nedoznalo výraznějšího zlepšení. Její italský nastávající se jmenuje, jak jinak, Dante – a je sobě i divákům peklem. Samotná svatba v jednom momentu připomene Kmotra, konkrétně scénu, kdy Sonny jednomu z dotěrných fotografů rozbije foťák. Nakonec však jedna podzápletka připomene spíše než Kmotra Romea a Julii. 

Je neomluvitelné, aby takové místo, jako je Capri, bylo snímáno tak neživotně. Režisér Paul Feig ve filmu naprosto zanevřel na práci s komediálním načasováním, atmosférou, pocitem přítomna a nedokáže inscenovat zhola nic. 

Film a chování postav postrádá smysl – proč by americké soudy pustily Emily na svatbu do zahraničí, proč by někdo pokládal Stephanie za pachatelku, jak se mohl někdo takto neschopný stát agentem FBI, jakou mentální poruchu má Emilyin syn, s nímž naprosto nic neotřese?

Vzhledem k tomu, co ho během dětství potkalo, a čeho je svědkem zde, musí jeden uvažovat, zda chlapec není sociopat. Je chvílemi téměř ve vegetativním stavu. Herec se klidně dívá jinam, když se octne v ohrožení života, a kamera je zaměřená na obličej slavnějších herců, jen tak zevluje.

Ale takto vyšeptaní jsou všichni. Když prohlásím, že herectví, režie i snaha jsou polovičaté, tak snímku ještě skládám komplimenty. Přetahovaná o život, užívání si Capri – vše se odehrává bez minimální snahy. Diblíkovství Anny Kendrick, jakkoliv má i znepokojivou rovinu, se unavilo zhruba v době premiéry jedničky. Emily, jež se zdá mít skutečnou povahu Blake, už ztratila na atraktivitě vyplývající z tajemna a kontrastu s obyčejným americkým předměstím, kde její glam nesmírně vyčníval.

Možná se to zdá jako zbytečné rýpání do filmu, který si je vědom toho, že má být konzumován s vypnutými myslidly. Jenže mě unavuje, jak moc současná produkce spoléhá na sebereflexivní meta humor, který má zahladit fakt, že sleduji brak. Všechna ta pomrknutí říkající divákovi, že tvůrci i herci si jsou vědomi toho, že nic z toho, co sledujeme, nelze brát vážně, už se strašlivě ohrálo. 

Záměny identit, nepravděpodobné náhody a tak podobně jsou únavné. Vysloveně nepříjemný je způsob, jakým snímek naloží se scénou sexuálního násilí, kdy se absence konsentu posléze použije spíše jako komického dovětku.

Podobné „lifestylové“ bijáky, jejichž atraktivita spočívá v zasazení do báječného prostředí a nošení elegantních šatů, teď čelí problému. Filmy dřív určovaly, co je cool. Ale dnes, když chtějí tyto méně ambiciózní kousky předvést, co je to luxus, tak jen kopírují to, co si lidé pod tímto pojmem představují na základě sociálních sítí. 

Takže filmy jako Další nebezpečná laskavost, které by mohly sloužit jako příjemné oddycháče se záviděníhodnou scénografií, originálním vizuálním stylem a pozoruhodným šatníkem (kostýmy jsou to jediné, co se zde nachází na přijatelné úrovni), devalvovaly na rozpohybovaný instagramový obsah v rámci nabídky obsahu streamovací služby. 

Další nebezpečná laskavost je nezábavným způsobem překombinovaný snímek, podobně jako sociální média naprosto odtržený od reality v zápletce i charakterizaci. „,Crazy sells books',“ jak říká Stephanii její agentka. A totéž, tedy že šílené prodává, platí bohužel i pro filmy. Yves Saint Laurent neoblékl ženy do pánských oděvů a smokingu jen proto, aby to skončilo Nebezpečnou laskavostí!