Cyrano z Bergeracu. Nesmrtelný příběh, který je tu s námi už v podstatě od nepaměti a dočkal se filmových, televizních i divadelních zpracování. A i přes neustálé potřeby se k této látce vracet francouzskou verzi s Gérarde Depardieum pořád nikdo nepřekonal. A asi jen tak nepřekoná. I přesto tady máme další ambiciózní snahu s poměrně slibným režisérem. Ano, s filmy Joa Wrighta je to jak s jízdou na horské dráze a zejména na loňskou Ženu v okně by nejraději všichni zapomněli. Jenže když zamíří do dobových kulis a k tomu se chopí silné předlohy, je většinou v jeho případě na co se dívat. Pýcha a předsudek, Pokání či Anna Karenina jsou toho ostatně velmi dobrým příkladem. Cyrano se však do řady jeho výrazných historických zářezů úplně nezapíše.

Na papíře to přitom měl Joe Wright vymyšleno hezky. Dobře tušil, že s tradičním pojetím zamilovaného šermíře a básníka Cyrana, který se snaží milovanou Roxanu dohodit mladému rekrutovi Christianovi, už dneska úplně nezaboduje. Rozhodl se tedy pro dvě razantní změny. Tou první je změna Cyranovy „indispozice“. Velký nos tu byl tedy nahrazen malou výškou a ikonické postavy se tak mohl ujmout charismatický Peter Dinklage. Režisér se navíc rozhodl inspirovat pár let starým muzikálem, díky čemuž se v nové verzi o něco více zpívá a tančí. Jenže zatímco sázka na první kartu vyšla na výbornou, z druhého rádoby trumfu se nakonec vyklubala jedna z největších slabin filmu.

Ano, Peter Dinklage coby Cyrano nepřekvapivě září, krade si snímek pro sebe a táhne ho neúprosně vpřed i v těch nejmatnějších chvílích. V památné roli dokáže bez problémů střídat polohy hrdiny, zamilovaného smolaře i drzého básníka, jenž ze sebe sype slovní údery ve velkém a dokáže vyhrát každou dialogovou výměnu. Právě on je tím hlavním důvodem, proč se Cyranovi zaslouží věnovat pozornost a potvrzuje, že by na něj po konci Hry o trůny v Hollywoodu rozhodně neměli zapomenout. Škoda, že k sobě nemá žádného silného spoluhráče. Ben Mendelsohn si slizkého vévodu celkem užívá, Haley Bennett i nápadník Kelvin Harrison Jr. jsou ale značně nevýrazní.

A to samé se bohužel dá říci i o hudební části. Joe Wright sice znovu prokazuje, že má výtečné vizuální cítění, umí skvěle pracovat s výpravou, kamerou, dobovou atmosférou i jednotlivými choreografiemi, jenže v zásadních dvou bodech selhává. Po muzikálové stránce totiž naservíroval ničím oslňující průměr, který vlastně nemá moc čím zaujmout. Jednotlivé písně jsou nevýrazné i zaměnitelné a v paměti divákovi po pár hodinách zůstane jen pochmurný song ze zákopů. Ostatně o faktu, že po písničkové stránce nevyšlo vše podle plánu, dobře vypovídá i fakt, že ani jeden song nebyl nominován na Oscara, což už je u podobně ambiciózního muzikálu takřka povinnost. Hercům to pak sice zpívá docela hezky, k čemu to ovšem je, když vás jejich slova vůbec nechytnou za srdíčko.

Čímž se dostáváme k dalšímu kameni úrazu. Cyrano je totiž po emociální stránce téměř plochou a chladnou podívanou. Dinklage se sice snaží, co mu scénář dovolí, jinak ovšem vztahy mezi postavami příliš nefungují a jsou často nahozeny i dost uspěchaně a zkratkovitě. Což je u tvůrce, který nás dokázal celkem hezky vyždímat jak u Pokání, tak Pýchy a předsudku, přeci jen nemilé překvapení. 

Přehrajte si trailer V jednotlivostech sice Wrightův Cyrano stále umí zaujmout, po řemeslné stránce je vše v pořádku a je hezké, že je režisér i přes muzikálové zpracování stále v určité míře věrný divadelním kořenům. Snímek však postrádá jakýkoliv drajv, emoce, výrazný prvek či melodii, kterou byste si chtěli ještě další dny pobrukovat. Zde naopak nevýrazné melodie zapomenete ihned po skončení písně. Nový Cyrano tak svým pojetím zůstal někde na půli cesty, a i když se stále jedná o neurážející žánrovou jednohubku, odezní vám z hlavy až příliš rychle. Což je i vzhledem k fantastickému Dinklageovi prostě škoda.