Dnešní české děti příběhy z časů Jana Nerudy, Karla Hynka Máchy, Františka Ladislava Čelakovského a Elišky Krásnohorské zbožňují, píší si o ně a samozřejmě na ně rády chodí do biografu. A jejich rodiče a staříčci si s nimi o nedělích rádi sednou do fiakru nebo parního vlaku a svezou se do velkoměsta za trochou kultury a povyražení. Na cestě si pro ukrácení štrapáce předčítají z Bylo nás pět a dědeček zavzpomíná, jaké to bylo, když dělal kulišárny s Pány kluky. Vláček bafá zvlněnou krajinou, větřík čechrá vlasy a jí se pečené kaštany a samozřejmě cukrkandl, které si babička schovává ve fjertochu. Jářku, na světě je krásně! Domácí zalíbení v idealizovaném pohádkovém bezčasí, nostalgii a přehledném světě je pověstné. A stejně tak na oblibě získávají vánoční kulturní šarvátky, kdy se DOSPĚLÍ zcela nedospěle hádají, zda-li princezna XY není už přece jen příliš liberálně-progresivní. Jinak by se na každou umouněnou - ale jinak docela neškodnou – pohádku nesnesl takový shitstorm. A co děti? Je jim to jedno. Žijí v jiném světě. Nostalgií je prokypřený i druhý trailer na dobrodružný/rodinný Cukrkandl. Ale jinak o něm nejde říct, že by byli jeho tvůrci obeznámeni s postupy, jak ve 21. století na věc. Je tak říkajíc o všem a o ničem. Negraduje, plyne. A pak skončí. Převypráví děj, ukáže postavy, přeladí z jednoho generického tracku z hudební banky na druhý… a těšte se. Dětský divák má nepřehlédnutelnou tržní sílu a drží tlačítka k tomu, co se bude v příštích letech točit a hrát, ale opravdu by si o své vůli zašel na Cukrkandl, kdyby ho k tomu netlačili dětinští dospělí?
