Islandský režisér Hlynur Pálmason je již tradičním návštěvníkem karlovarského filmového festivalu. Proto není divu, že právě na KVIFF přivezl i svůj čtvrtý celovečerní film Co nám zbylo z lásky, který si před pár týdny odbyl úspěšnou premiéru na festivalu v Cannes. Jeho předchozí dramata Bílý bílý den a Zapomenutá země na karlovarské přehlídce našly mnohé fanoušky, kterým se svou výmluvností a odměřeností trefily do noty. Podobně laděné je i nové rodinné drama, které Pálmason natočil, ovšem v něčem se film zase velmi vymyká. Jaký tedy je?

Tentokrát se film zaměřuje na jednu rozvernou rodinku. Matka je umělkyní, která svou výraznou a neotřelou tvorbu chce prodat do světa. Dětičky jsou roztomilé, upřímné a pokouší se zorientovat v novém světě, který je bez tatínka. Famílie se totiž ocitá v situaci, kdy se otec s matkou odloučili. Tatík se snaží vrátit, ovšem náročné zaměstnání na moři, které jej vždy na několik dlouhých dnů od rodiny odloučí, tento návrat znemožňuje. A do toho na zahradě roste rytíř z křížových výprav.

Pálmason do velmi osobitého a intimního portrétu rozpadnuvší se rodinky vkládá hned několik výrazných prvků, které z filmu dělají velmi nevšední zážitek. Nejvýrazněji působí rámování zdánlivě fádního příběhu magickým realismem, který vstupuje do děje v těch nejméně pravděpodobných chvílích. Pálmason jasně ví, co chce zkoumat a co chce svým scénářem říci. Středobodem vyprávění je rodina, potřeba komunikace, drobných kroků a společných zážitků. Poměrně všední sdělení, které najdeme v epizodě kdejakého sitcomu. V podání islandského auteura však jde o velmi jadrnou zprávu.

Formálně jde rovněž o hodnotný audiovizuální zážitek. Filmoví hrdinové v každé chvíli působí lidsky a uvěřitelně, i když se před divákem zrovna dějí poměrně bizarní věci. Není divu, že do dětských rolí Pálmason obsadil své vlastní syny, kteří v každém dialogu působí neuvěřitelně uvolněně, rodinná atmosféra se tedy z placu zdárně přenesla i na plátno. Stejnou autenticitu vyjadřuje i hlavní hrdinka, kterou představila herečka Saga Garðarsdóttir. Proto je radost dívat se na každou rodinnou interakci, která může působit jednoduše, v jádru se ale vždy skrývá podstatné sdělení.

Všechny tyto interakce vystupují ve filmu jako statický záběr, který se proměňuje jen v čase. Režisér nepředvádí kamerové veletoče, veškerá mizanscéna se představuje v pevných obrazech, které mnohdy evokují malířské plátno. O to důležitěji pak působí to, co hrdinové dělají a říkají. Neznamená to však, že by snímek nabízel pouze stojaté obrazy. Naopak, Pálmason ví, odkud pochází, a islandskou faunu a flóru využívá k výjevům, které lahodí všem smyslům. Zdánlivě nevýznamná pasáž, kdy rodina vyráží na procházku po islandské divočině, sbírá borůvky a krájí houby, se tak stává audiovizuální lahůdkou, z níž nechcete spustit oči.

Stejně jako se střídají formální postupy, jako na orloji se mění i to, s čím film přichází. Klasickou zápletku zde nenajdeme, Co nám zbylo z lásky namísto toho divákovi předkládá různé epizodky ze života rodiny, které vždy mají větší či menší souvislost s ústředním porozvodovým konfliktem. Skrze roztomilé vedlejší postavy se tak velmi subtilně předkládají témata bolesti, zmatku, nejistoty. Největší roli však vždy hraje to, co to znamená někoho milovat, a co je pro to vlastně potřeba.

Nesourodá a vždy překvapující forma může pro někoho znamenat až příliš velkou "divnost", neboť režisér se uchyluje k čím dál odvázanějším vyjádřením. Výborně k tomu využívá střih, který vždy plně koresponduje s tím, co chce zrovna danou scénou říci. Je tak plně na divákovi, jestli v tom uvidí Lynche, nebo podivnou směsici a snahu o umění. Jenže i toto Islanďan trefně adresuje - právě hlavní hrdinka je i umělkyní, jejíž tvorba je pro mnohé nesrozumitelná. Její plátna, na nichž postupně ulpívá rez, navíc významně podtrhávají ústřední téma toho, jak může postupná a trpělivá práce stvořit něco krásného. Třeba funkční vztah.

Pálmason tak natočil další funkční drama, které je ve svém sdělení prosté, ale díky neotřelé formě a promyšleně strukturovanému scénáři, který se opírá o ty nejjednodušší interakce, je radost ho sledovat. Témata jsou sice podávána subtilně a surrealisticky, o to větší sílu ale mají. Občasný úkrok k příliš magickým výjevům může působit rušivě, na síle sdělení to ale příliš neubírá. Na světě je tak další povedená festivalovka, kterou byste měli chytit.