Mít rád Kevina Smithe je posledních pár let docela těžké. Po tom, co natočil mizernou akční komedii Poldové s Brucem Willisem, spálil se v Hollywoodu a nezvládl jednání s arogantní hvězdou, tak trošku zahořknul a začal točit jinak. A dovolím s říct, že ne úplně dobře. To, co dál posílal do světa, bylo až na pár výjimek buď divné, nebo příliš „metasmithovské“, kdy se odkazoval sám na sebe, ale už nedokázal nabídnout lehkost a zábavnost svých starých snímků. Navíc se mu začalo dařit i jako stand-up "vypravěčovi", stal se samozvaným mluvčím filmových a komiksových fandů z celého světa a pomaličku se vzdaloval od toho, co z něj udělalo jednoho z nejzajímavějších nezávislých tvůrců přelomu století. 

Clerks III měli být návratem k tomu, co mu kdysi šlo nejlépe. A já se přiznám, že jsem mu vlastně možná dost naivně věřil. Dvojka Clerks je jeho když už ne nejlepší, tak rozhodně nejvyzrálejší film, ve kterém ukázal, že dovede být zábavný, ale nebojí se ani dramatičtějších scén a dovede se svým flákačským hrdinům dostat pod kůži. Stejně jako divákům. Jenže od dvojky uběhlo už dlouhých šestnáct let a za tu dobu jsme od Smithe dostali třeba horor o tom, jak se Justin Long mění v mrože. Takže opatrnost byla na místě. A oprávněně. 

Clerks III: FOTOGALERIE

Clerks III jsou návratem ke kořenům v tom smyslu, že se vracíme do Quick Stopu, kde dřou plus mínus padesátníci Dante a Randall. Dante je pořád stejně unavený a nejistý, Randall pořád hovado. A teď navíc hovado s infarktem. Po návratu z nemocnice se však rozhodne zcela změnit svůj život a natočit film. O tom, co všechno on a jeho parťák prožili za kasou Quick Stopu, co všechno v obchodě viděli a zažili a o lidech, které znají. Takže jo, Smith vlastně točí o tom, jak točil první Clerks. Kruh se uzavřel. Ale to uzavírání možná nebylo nutné. 

Problém tohohle návratu do New Jersey tkví v tom, že vypadá, jako kdyby Smith natočil dva filmy. A ten první, který zabírá nějakých padesát minut, není příliš dobrý. Nostalgie úplně nefunguje, snaha připomínat staré a dnes už mnohdy klasické snímky se často míjí účinkem a dialogy nejsou zdaleka tak chytré a vtipné jako kdysi. Smith jakoby věděl, co chce svému publiku nabídnout, ale už neví, jak to dělat. Staré průpovídky o tom, jak na druhé Hvězdě smrti umřela spousta nevinných lidí, protože tam museli být řemeslníci, jelikož ji Impérium nestihlo dokončit a stormtrooper neví, jak nainstalovat hajzl, byly absolutně přirozené. Dva kámoši se nudili a řešili pitomosti. Teď pokusy o podobné scény působí jako křečovitá a vynucená snaha navázat na něco, na co už Smith prostě navazovat nedovede. Protože mu ona přirozenost chybí. 

Prvních několik desítek minut je tedy často režisérská a scenáristická křeč. „Noví“ Jay a Tichej Bob působí poněkud trapně, camea starých známých nebo hollywoodských hvězd, s nimiž se Smith během kariéry seznámil, lehce nuceně a Brian O'Halloran s Jeffem Andersonem tu jsou jako neherci často tlačeni do scén, na které evidentně nestačí. Hlavně ten první občas musí odehrát něco, na co prostě nemá, a ve scénách s (i na malém prostoru pořád skvělou) Rosario Dawson se viditelně necítí dobře. 

Lépe to celé začne vypadat v okamžiku, kdy se skutečně začne točit a kdy Smith oživuje staré scény ze svého debutu, často ovšem v trošku jiné podobě. Ty, co byly vtipné napoprvé, jsou vtipné i teď, důležitější však je, že konečně začne fungovat dramatická rovina. Na povrch vyplouvají stará traumata, která v sobě hrdinové dusí, Dante s Randallem začnou řešit svoje celoživotní kamarádství, které možná nestojí na tak silných pilířích, jak si oba donedávna mysleli a Smith to celé nečekaně dobře dotáhne do silného emocionálního finále připomínajícího to nejlepší z jeho tvorby. Ale je to málo. 

Clerks III udělají fanouškům tohohle osobitého scenáristy a režiséra určitě větší radost než dvojka Jaye a Tichého Boba. Smith tu alespoň občas zvládá krotit svoje ego a točit film, ne sbírku odkazů na jiné filmy propojenou vachrlatým příběhem. Na druhou stranu zdaleka to není tak často, jak by bylo potřeba k tomu, abych se mohl považovat za spokojeného diváka. Pořád jde do velké míry o egotrip režiséra, kterému se povedlo utéct z osidel velkých studií a producentského dohledu, ale nedošlo mu, že zrovna on by někoho, kdo by ho občas trošku nasměroval, dost potřeboval. Je fajn vidět staré známé, slyšet znovu staré historky a sledovat, kam se posunuli hrdinové z jedničky, kdy jim bylo čerstvě dvacet a dvojky, kdy už před dospělostí utíkat nemohli. Na druhou stranu není úplně fajn u toho sledovat, jak Smithovi už dávno došel dech a ve většině scén se jen více či méně marně pokouší oživit to, co z něj udělalo kultovního tvůrce. 

Jako režisér a scenárista na to už úplně nemá. Ovšem síla Clerks, jejich hrdinů, vedlejších postav, New Jersey, stylového soundtracku a nostalgie je pořád dost velká na to, aby nad tím člověk, který má tuhle partu rád, nelámal hůl. Nebo možná přesvědčil sám sebe, že ji lámat nechce, to si ještě musím trochu ujasnit v hlavě. V každém případě pokud tohle mělo být loučení s partou z Jersey, mohlo určitě dopadnout o dost lépe. Ale taky hůř.