Čtyřicetiletý Ryohei Suzuki si ho ovšem zahrál s chutí a velkým přehledem. Zvládá vypjaté akční scény, ať už jde o přestřelky nebo držkovou, nevypadá směšně ve spodním prádle nebo za volantem prťavého Mini a neustále osciluje mezi parodií na schopné detektivy a někým, kdo má reálnou šanci jakýkoliv případ vyřešit. Po smrti jeho kamaráda a ex-policajta se novou parťačkou stává naivní, ale šikovná Kaori, která neustále flirtujícího Saebu v manze tu a tam přetáhne obrovským kladivem, což je i v hrané verzi ke konci lišácky akcentováno.

 

Je to celé hrozně banální a zpátečnické, ale všechny ty sexistické vtípky a hloupá zápletka s drogou, po níž mají uživatelé superschopnosti, možná potopí západní Project Power, ale v japonské akční komedii vypadá vlastně docela krotce, protože hlavní slovo mají slovní i jiné exhibice protagonisty. Kdo čeká na třeskutou akci, ten může být po slibném rozjezdu trochu zklamaný, je to pořád “jen” detektivka s tradiční japonskou logikou, takže spousta vtípků vám přeletí přes hlavu kosmickou rychlostí.

 

 

A přesto City Hunter vykouzlí úsměv na tváři, protože jeho bezelstně upřímný a neprůstřelně schopný hrdina nechá vzpomenout na jednorozměrné devadesátkové geroje, ať už ty z Hongkongu, Francie nebo USA. Ti sebejistí hrdinové s nadpřirozenou schopností kosit protivníky slovy i olovem, strhávat z holek kalhotky na dálku a zároveň sami sebe ve správný okamžik shodit. Je to retro, ale v japonském stylu za solidní peníze vám řemeslné wasabi tak akorát okoření průhledné dialogy nebo očekávatelné zvraty. 

 

Dvě hodinky utečou jako voda a já bych se vůbec nedivil, kdybychom byli na startu série několika filmů. Jen tomu zatím ta čísla moc neodpovídají, ale můžeme si držet palce. Po spíše vážně pojatém jihokorejském seriálu z roku 2011 je totiž netflixovská adaptace návratem k duchu původní mangy, mírně ztřeštěnému a obhroublému, což v dnešní sešněrované době vlastně působí svěžím dojmem. 

  

Hlavní kouzlo je ale v tom velmi jednoduchém konceptu, kdy mladá Kaori je v podstatě divákem, co si nechá všechno vysvětlit a střídavě obdivuje a střídavě se děsí přerostlého dítěte Saeby, vyzbrojeného obřími bouchačkami, trenčkotem a přepáleným egem, jež mu umožňuje se vrhat do sebevražedných situací. A protože je to komiks a ještě k tomu japonský, vedou ze slepých uliček nečekané zkratky a nikdo tu nelituje desítky padlých pěšáků a stovky vystřílených nábojů.

 

 

Přehrajte si trailer City Hunter je ideově béčko, ale s áčkově solidní fazónou, japonsky zručnou akcí a charismatem autentických tokijských uliček a klubů. Na víc než šestku ten kosmopolitní gulášek od japonského chefa sice neutáhnu, na to je příliš rozdrobený a neuchopitelný, ale na rovinu přiznávám, že jsem si to vlastně užil, protože pro ty žánrové rutinky, “akčňáky vysílané po desáté” mám vlastně slabost. A nemá to nic společného s vypínáním mozků nebo sekundárním displejem při nekonečném scrollování sociálními sítěmi. City Hunter mě naopak svým bláznivým světem s poťouchlými vnitřními pravidly a honbou za hlubokými svetrovými výstřihy přikoval k obrazovce a nutil fandit poděsovi, co vypadnul z osmdesátek a zdánlivě nemá v současném světě místo. A přece tu je.