Bezostyšně říkám, že jsem si první Chůvu na zabití zatraceně užil. Cheesy hororová komedie se sexy Samarou Weaving a jejím bizarně ujetým kultem individuí jako tupou roztleskávačkou Bellou Thorne nebo Robbiem „zcela bezdůvodně nahoře bez“ Amellem mě bavila způsoby, o nichž jsem do té doby ani netušil, že jich je nějaký film schopný. Jasně, bylo to guilty pleasure jako vyšité, jenže přesně na to se tu vsázelo. Film byl provokativní, moderní a hlavně pekelně zábavný. McG se v tomhle mixu žánrů zkrátka našel – o to víc mě tedy zajímalo, co předvede v nečekaném pokračování. A nebudu vás napínat, výsledek je tentokrát o poznání slabší.

Děj dvojky se odehrává o dva roky později, hlavní hrdina Cole (Judah Lewis) mezitím dost vyrostl a začíná podezřele připomínat Taylora Kitsche. Problém je, že mu střet se satanistickým kultem z jedničky nikdo nevěří, policie totiž nikdy nenašla žádná těla, a po jeho chůvě se slehla zem. Školní psycholog mu tak radí, aby si vrznul, zatímco jeho rodiče se chystají poslat Colea na psychiatrický pobyt. Vlastně nebýt jeho nejlepší kamarádky Melanie (Emily Alyn Lind), nevěřil by si ani on sám. Když mu tedy blonďatá femme fatale ve verzi pro puberťáky (a pubertální dospělé) nabídne, aby s ní a jejími přáteli zdrhl na víkend k jezeru, po chvilce váhání přijme. Tolik zhruba k zápletce, jejíž následující průběh si lze po událostech prvního filmu bohužel snadno domyslet.

Stejně jako v případě jedničky vás ani tady nečeká žádná hitparáda lekaček ani jiného strašení. V tuhle chvíli je označení horor v podstatě buď jenom na okrasu, nebo rovnou na škodu. Během filmu nebudete mít strach ani jednou, McG se navíc rozhodl celou rovinu příběhu posunout až na takovou meta úroveň, že vás tentokrát nepřekvapí jediná smrt – naopak, budete je čekat – a buď vás pobaví, nebo znechutí, na což posléze odkážou i samotné postavy. Asi není spoiler, že původní členové kultu jsou zpět, a jejich chování je ještě o level bizarnější než minule. Co je ale tentokrát vskutku výstřední jsou zhruba desetivteřinové flashbacky pro každého z původních záporáků. Ty v podstatě fungují jako velice krátké a zcela nicneříkající originy, které ještě navíc přichází v hodně podivných momentech.

Vše nicméně probíhá podle podobného mustru, Cole je stále panic a jeho krev může členy kultu nadobro oživit a splnit jim jejich přání. A tak Cole, tentokrát ještě spolu s novou spolužačkou Phoebe (Jenny Ortega) postupně kosí jednoho za druhým, přičemž se oba snaží odhalit tajemství Phoebeiny minulosti, která ji s Colem záhadně svedla dohromady. Nic, co bychom bohužel neviděli jinde. Což by bylo v pořádku, kdyby byl režírující McG alespoň z půlky tak nápaditý jako před třemi lety. Jenže až na doslova DVĚ vtipné zpomalovačky ze začátku filmu (ještě navíc založené na stejném principu) se tu jen recyklují věci z prvního dílu a filmu tak začne poměrně brzy docházet šťáva.

Asi teď působím zklamanější, než jsem reálně byl. Popravdě jsem si tu pubertální rovinu zase dost užíval. Osmnáctiletá (!) Lind naplňovala funkci žhavé sexbomby Samary Weaving extrémně přesvědčivě, zbytek teenagerů herecky moc nezaostával a takový Robbie Amell tady předvádí dost možná svůj životní výkon. Děj je navíc svižný, vedlejší postavy rodičů sem tam přispějí povedeným fórkem či hláškou a soundtrack vyšel zase na jedničku.

S odstupem je to zklamání ale poměrně citelné. Po svěžím závanu originality z jedničky jsem zkrátka doufal v sequel, který ten koncept odvážně převrátí vzhůru nohama a vydá se zase někam jinam – obzvlášť při tolika odkazech na druhého Terminátora bych doufal, že se o to McG alespoň pokusí. Jenže se tak nestalo, a tak jsme dostali možná krvavější, ale taky mnohem předvídatelnější kopii, u níž vám pachuť zbytečnosti bude kazit jinak docela příjemný zážitek ze sympatického béčka. Chtěl jsem víc.