Bez mučení přiznám, že konceptuálním uměním zrovna políben nejsem. Proto se na sebe ani nehodlám zlobit, že slavného bulharského umělce Christa, který tvořil se svou ženou Jeanne-Claude, neznám. Ostatně, ani jeho celoživotní umělecké zaměření, totiž obalovat různé věci do nečekaných materiálů, nezní jako něco, co by mi v životě chybělo. A přesto je dokument o něm velmi zajímavým počinem i pro ty, kteří této umělecké avantgardě úplně neholdují.

Film vznikl už v roce 2018, avšak do našich kin se dostává nyní – bohužel měsíc poté, co Christo ve věku 84 let zemřel. Poslední dekádu tvořil bez své ženy a bezesporu i múzy Jeanne-Claude, jejíž vize se nesmiřitelně snažil naplňovat. To je případ i projektu s názvem Plovoucí mola, který Christo realizoval v roce 2016 a na který se aktuální snímek zaměřuje. Za nápadem stála touha, aby lidé mohli chodit po vodě, což se nakonec podařilo na severoitalském jezeře Iseo, kde návštěvníci mohli po dobu dvou týdnů chodit po látkou pokrytých molech, a tak aspoň do určité míry zažít, jak vypadá chůze po vodě. Tolik práce to muselo dát, chce se říct…

Jako diváci máme štěstí, že zrovna tento velikášský projekt je i nesmírně fotogenický. Záběry na italskou krajinu, rozlehlé jezero a oranžovou látkou pokryté stezky vypadají působivě, podporuje je navíc velmi neotřelá hudba a svižný střih. Nevracíme se do Christovy minulosti či k mluvícím hlavám, observační dokument pečlivě sleduje vývoj projektu od kreslení prvních náčrtů až po jeho skončení a hodnocení.

V centru dění je však přece jen něco jiného než projekt samotný, a to Christova nevyzpytatelná osobnost. Zatímco v jiných podobných dokumentech sledujeme suverénního tvůrce, kterak čelí nástrahám okolního světa, zde je v popředí sám Christo: Žlučovitý dědek, který se nezdráhá rozhádat i se svým nejbližším týmem, který je složen z nesmírně trpělivých lidí. Bývá nevrlý, otrávený, není ochoten dělat kompromisy. Jak sám říkal: „Být umělcem, to není práce od devíti do pěti, umělcem je člověk pořád.“ Christo je neskrývaný technofob, nevěří počítačům a virtuálnímu prostředí obecně, a dává přednost skutečným zážitkům; což ztělesňuje právě vůně jezera a cítění větru ve vlasech při procházce po jezeře. Jenže Christova vize možná v současném světě ani nemůže dojít naplnění.

Po překonání všech překážek spojených s přípravou takto náročného projektu se totiž ukáže problém, který Christo nepředpokládal. Abychom parafrázovali klasika: Christo si udělal si pontonový most, ale chodili mu tam lidi. Postupem stopáže se z filmu stává až jakýsi civilizační horor, během něhož se ukazuje, že ačkoli se chce člověk procházet v přírodě a nic neřešit, neustálému tlaku okolí, společenským povinnostem, selfíčkám a arogantní přetvářce přesto neunikne. Společně s Christem zjišťuje divák, že tenhle svět není pro starý, a s tím je potřeba se smířit. Anebo taky ne.