Tak tentokrát už opravdu naposled! Anebo ne? Slavný a zbožňovaný japonský filmař Hajao Mijazaki před dekádou oznámil už několikátý odchod do důchodu a chvíli se opravdu zdálo, že jeho příběh s názvem Zvedá se vítr bude posledním celovečerákem, pod nějž se držitel čestného Oscara a bezpočtu festivalových ocenění podepíše. Po letech příprav se však nyní v kinech objevuje jeho novinka a podle nedávných zpráv by dokonce ani ona nemusela být tou úplně poslední.

Přestože ruční kresba obrázků zabrala desítkám animátorů více než pět let a podle Mijazakiho producenta se dokonce jedná o nejdražší film vzniklý v Japonsku, na výsledku to není až tak vidět. Ne že by snímek vypadal ošklivě, právě naopak – ale z vizuálního hlediska vypadá zcela totožně jako dřívější Mijazakiho díla už od 80. let. To je pro příznivce dvaaosmdesátiletého tvůrce jistě plus a podobnou radost mohou mít i z téměř jakéhokoli dalšího aspektu očekávané novinky.

Chlapec a volavka: FOTOGALERIE

Vše, co od Mijazakiho známe a máme rádi, totiž ani tentokrát nechybí. Střet reálného světa s fantaskním prostorem „za oponou“, kde se vyskytují roztomilá i nebezpečná zvířata, dětský hrdina procházející nezbytným přerodem, hravost a humor balancující mezi úsměvnou infantilitou a temnějšími podtóny – osvědčené propriety jsou na svém místě. Za výraznější úkrok stranou tak lze považovat snad jen větší důraz na téma smrti a nutnosti se s ní vyrovnat, čehož se Mijazaki v rámci své dosavadní tvorby dotýkal jen okrajově.

Se smrtí se přitom setkáme hned na začátku. Ocitáme se v roce 1943 a dvanáctiletý chlapec Mahito je svědkem úmrtí své milované matky během požáru nemocnice. O rok později uzavřený Mahito stále truchlí, zatímco jeho otec se už přes ztrátu přenesl a oženil se s mladší sestrou své zesnulé ženy. Chlapec se s otcem stěhují k nové ženě na venkov a pro Mahita není sžívání s novým prostředím a hlavně provokativně sympatickou (a navíc těhotnou) macechou snadné. Snad i proto nejde o tradičně aktivního hrdinu, nýbrž spíše pasivního pozorovatele okolního dění, jenž je v klíčových okamžicích nucen jednat.

Fantaskní rovina přesahující hranice reality se objeví poměrně záhy. Častým návštěvníkem venkovského stavení je totiž obří volavka, jež začne Mahita vábit do tajemné rozpadlé věže, dominantě tamější krajiny. Volavka chlapci slíbí, že mu umožní setkání s matkou, a ačkoli inteligentní Mahito ví, že se jedná o past, z pochopitelných důvodů nemůže takové volání nevyslyšet. Do pomyslné paralelní dimenze s ním jde i jedna postarší služebná, společně navíc mají i další úkol – najít Mahitovu macechu, která zničehonic zmizela.

Už z tohoto nástřelu děje je celkem jasné, že komplikované vyprávění rozpouštějící se v časoprostoru hýří tématy a že Mahito na své cestě za dospělostí bude muset čelit mnoha traumatům, problémům a postavám ze svého reálného života v pohádkově symbolické formě. „V tomhle domě se pořád dějí samé divné věci,“ pragmaticky shrnuje jedna ze sedmi trpasličích služebnic pečujících o venkovské sídlo. Dojde na cestování časem, lidožravé papoušky kalící všude kolem i boubelaté něco-jako-spermie formující se do dvoušroubovicových šiků. Prostě typický Mijazaki.

I když se tedy možná ani nejedná o jeho poslední snímek, určité bilancování je z něj cítit. Dosud žádný z jeho příběhů nesázel tak výrazně na autobiografické prvky – i Mijazaki totiž v útlém věku přišel o matku, během války se přestěhoval na venkov a jeho otec pracoval ve zbrojním průmyslu. Neobrací se však jen do minulosti, ale i do budoucnosti. Když je Mahito postaven před výzvu, aby vlastnoručně vybudoval nový, spravedlivý svět, nelze mezi řádky nevyčíst subtilní Mijazakiho obavu, jaký svět vlastně přenechává dalším generacím – a co s ním dnešní děti časem dokážou udělat.

Přehrajte si trailer „Mahito znamená upřímný. Proto jsi tak cítit smrtí,“ sdělí hrdinovi jedna z nápomocných postav z alternativního světa. Chlapec na své cestě prozkoumává transgenerační traumata a rodinné tragédie, zdaleka ne všechny vizuální symboly a funkce figur v příběhu jsou však pro středoevropského diváka srozumitelné. To není nutně na škodu, neboť i v takových okamžicích si snímek díky příjemně uhrančivému stylu udržuje poutavost a nechat se unášet pečlivě nakreslenými obrazy je velmi snadné. Přesto platí, že dílo zřejmě Mijazakimu nové fanoušky nenajde, spíše potěší (a za dlouhodobou trpělivost odmění) ty stávající. Za vše hovoří prohlášení, které režisér připojil na závěr testovacích projekcí počátkem letošního roku: „Možná jste to nepochopili. Ani já sám to nechápu.“