Původně animátor Mamoru Hosoda pronikl do popkultury před dobrými dvěma dekádami strašlivým dílem, které si vydobylo určitou slávu (ehm, spíš tedy známost) i u nás. Od dob Digimonů se však výrazně posunul k nekonvenčním animákům, zručně snoubící japonskou anime tradici s komorními příběhy. Jeho předchozí dílo, Kluka ve světě příšer, jste před pár lety možná zaregistrovali, teď se do našich kin dostává novinka, za níž si dokonce vysloužil nominaci na Oscara.

Pokud jste Kluka ve světě příšer viděli, máte velmi dobrou představu o tom, jak vypadá Mirai. Opět tu totiž narážíme na témata rodiny a dospívání, fantaskní světy a imaginaci. Tentokrát sledujeme čtyřletého Kuna, jehož spokojené vyrůstání naruší příchod malé sestřičky. Počáteční radost střídá šok z toho, že rodiče najednou většinu pozornosti věnují novému členu domácnosti – holt starší sourozenci se v tomto případě bez výjimky najdou. Kun v návalech vzteku utíká na zahradu, kde nastupuje Hosodův magický realismus a Kun se setkává se svými předky, sestrou z budoucnosti a dalšími postavami, jež mu dodávají náhled na rozličné životní pravdy.

Z poslední věty je snad dostatečně jasné, že nezbytnou podmínkou sledování filmu je přistoupit na režisérovu hru a vidění světa. Jistě, většina událostí a předkládaných výzev je pro psychiku (nepohádkového) čtyřletého dítěte naprosto neproniknutelná, malý Kun se však učí chápat to, co dělá problém i spoustě dospělých. Právě fantaskní scény jsou však kořením snímku, a to jak po stránce vizuálu (který Hosoda samozřejmě neponechává náhodě), tak i příběhového a myšlenkového vyznění.

Přestože je Mirai o dvacet minut kratší než Kluk ve světě příšer a dostala se tak pod stominutovou hranici, její sledování přesto kdovíjak neutíká. Na vině je hlavně banalita a zdlouhavost realistické linky, v níž jsou rodinné trable a vazby v domácnosti podávány zbytečně zevrubně. Pozornost se tak ke konci pohříchu ztrácí, přestože právě poslední akt nabízí řadu opravdu dojemných scén a podnětných myšlenek. Leckomu bude vadit i notně upištěný a protivný hlavní hrdina – s čímž musejí být fanoušci japonské produkce nejspíše v míru, avšak pro diváka standardnější tvorby to bude místy utrpení. Je to holt jeden z těch filmů, které ke mně i přes svou zjevnou promyšlenost příliš nepronikly a kulturní specifika japonského vyprávění a rodinných poměrů tuto bariéru ještě zvětšují.