Jmenuje se Ana a v jejím srdci vládne Chaos. Projevuje se to tak, že v hypnotických stavech vidí umírající lidi, kteří opravdu existovali. Jaj! A film, který nese v názvu její jméno, není o ničem jiném, než že tyto stavy vidíme, postava se s nimi nějak vyrovnává a přitom hledá sama sebe. To všechno se stane těsně po tom, co Ana vyleze z jeskyně, kde bydlí se svým otcem už 21 let (!).

Název Chaotická Ana se dá smutně parafrázovat vzhledem k celému filmu. Chaotické vyprávění, tříděné do kapitol, není nijak ohraničené a uchopitelné a velmi pravděpodobně jsem vůbec nepochopil, co tím chtěl autor v globálu říci (kromě toho, že jde o hypnotické odpočítávání, kdy máme… usnout?). Ana vidí cizí smrti, vstupuje tedy do cizích životů, v určité fázi je dokonce ztělesněním 2000 let staré bohyně, přitom nijak šokujícím způsobem žije svůj život, řeší vztahy, tancuje s otcem a tak dále. Tyhle dva směry jedou v paralelním sledu, aby dovedly Anu do posledního dějství, takzvané nuly. Tato nula by měla být katarzí, finálním rozřešením, ukončením toho všeho – místo toho je natolik odtržená od detektivně metafyzického rozjímání zbytku, že připomíná spíše nějakou podivnou vystřiženou scénu, řekněme z Brazilu (nejen). Provedením, bizarností, zakotvením kdesi v neurčité budoucnosti, kde jsou věci podivně modré.

Ani samotné dílčí kapitoly často nemají rozřešení či pointu a jsou prostě jen dalším výsekem Anina putování do neznáma, kde se něco ukáže, ale možná taky vůbec nic. Kapitoly nemají řád, stejně tak nemá film. Co vlastně Ana chce? Kam putuje? A proč to dělá? Chtěli byste odpovědi? Nedostanete je, ani jednu z nich. Ana je možná složitý člověk, což ale neznamená, že bychom nechtěli vědět, jak to všechno skončí, když už s ní strávíme dvě hodiny času. A pokud nás Medem odbude jednou zbytečně násilnou scénou, související s pokládáním kabelu (ano, toho kabelu) a svá poselství nijak neuzavře, je to na nic. Jde prostě jenom o stylistické cvičení v zabírání křivek obnažených těl a haluzoidních vizí z pouště.

Žánrově neuchopitelná hříčka nabízí spoustu zajímavých obrazů a situací z uměleckých kruhů, ale nedává jim pevné provázání. Ana jimi proplouvá se střídavým zájmem i nezájmem a vlastně z toho nikdy nemáte pocit, že by něco vyloženě chtěla i nechtěla. Hypnózy jsou jí zjevně nepříjemné, přesto se ochotně (a pro sebe trochu bezúčelně) vkládá do dalších, které jsou jí zase nepříjemné a tak to jde pořád dokola.

Herecký výkon v hlavní roli je bez debat tím nejlepším, čím se Chaotická Ana může ohánět. Manuela Vellés má skutečně fascinující mimický záběr a tak široké portfolio emočních výjevů, že nad tím zůstává rozum stát. Kromě toho dokáže i věci jako „charakterní herectví“ (a to nemyslím nijak pejorativně), takže by z toho mohla koukat i nějaká ta nominace na Oscara. Kromě toho všeho je tu Charlotte Rampling (ta postarší dáma z Bazénu), která ze sebe bez sebemenšího zaváhání sype plynulou španělštinu jako by se nechumelilo a v pravdě tím udivuje i v polovině filmu, kdy by měl být člověk zvyklý.

Upřímně nechápu obecné nadšení a tuny ovací, které poslední Medemův film vyvolává. Kromě jednoho hereckého výkonu jde o průměrnou skoro-životopisnou skládačku s jakýmsi spirituálním přesahem, kde je všechno takové, jak se zdá a nebo taky ne – jak se to autorům zrovna hodí do krámu. Filmařsky jde o naprostý standard, Medem ostatně ani nemá prostor k jakýmkoliv prostocvikům. Takže doporučení zní jasně: žádné není. A nebo taky ano. Jak chcete. Vidíte, jak je to nepříjemné? :)