V rychlém sledu po dechberoucím Demon Slayer: Kimetsu no Yaiba Infinity Castle se se do kin přiřítilo další celovečerní anime, kde skupina nesourodých hrdinů čelí démonům ze samotného pekla. Ovšem navzdory zdánlivé podobnosti mezi oběma japonskými fenomény o boji dobra a zla nemůže být Chainsaw Man od Demon Slayera víc odlišný. Proč? Protože tam, kde je Demon Slayer navzdory fascinujícím soubojům a propracované mytologii postav veskrze jemný, niterný až rozjímavý, tam je Demon Slayer drzý, sprostý a brutálně nestoudný. Chainsaw Man je zkrátka mnohem víc zplozencem pekla než Demon Slayer, a to jak po stránce příběhové, tak audiovizuální. Vítejte ve světě, kde lidé a ďáblové fúzují do podoby bytostí, jejichž superschopnosti jsou stejně crazy jako jejich vzhled.

Pokud jste doposud neměli s touto relativně novou manga sérií nebo anime seriálem žádné zkušenosti, potom vězte, že film vám vystřelí mozek z hlavy. A to doslova. Hlavním záporákem je totiž bombový ďábel. Ano, čtete správně. Bombový ďábel. Každá pekelná bytost má totiž v této alternativní verzi Japonska devadesátých let své kořeny v lidských obavách a strachu, z nichž pramení nejen jejich síla, ale i vzhled. Takže si asi dovedete představit, jak takový bombový démon a jeho pekelné superschopnosti vypadají. Ačkoli vlastně ne – myslím, že si to představit nedovedete. Tohle totiž musíte vidět na vlastní oči!

Denji mohl být obyčejným teenagerem, jakých se po japonských školách poflakují miliony. Jenže nebyl. Místo do školy totiž chodil zabíjet ďábly, aby splatil otcovy dluhy Jakuze. Brigáda snů, co říkáte? Jenže není všechno zlato, co se třpytí. Jakuza se jednoho dne rozhodne Denjiho zbavit a život mu zachrání až jeho psí společník Pochita, z něhož se vyklube ďábel metrové pily. Neptejte se, jak je něco takového možné. Prostě přijměte fakt, že ten malý ale veledůležitý démon se schopností požírat ostatní ďábly (a tím je vymazat z úplné existence včetně minulosti!) zachrání Denjimu život, když s ním sepíše smlouvu psanou krví a stvoří z něho nového Chainsaw Mana, polodémonického hybrida mezi ďáblem a člověkem, jehož síla spočívá v naprosté a totální likvidaci ďáblů ve smyslu shora uvedeném.

Na celém příběhu (a to jak komiksovém, tak seriálovém i filmovém) je nejpůvabnější to, že Denji není žádný svatoušek. Není to Mirek Dušín, co pomáhá hodným lidem bojovat proti zlým pekelníkům. Je to nevychovaný a nevycválaný spratek, ke kterému se osud zachoval tak krutě, jak jen mohl. Díky tomu Denji nezná normální život. Neví, co je to chodit do školy. Dělat úkoly. A prožívat první lásky. Všechno v jeho životě je jeden nekončící sled divokých soubojů a řevnivosti v Divizi veřejné bezpečnosti, což je organizace zaměřená na likvidaci ďáblů. Není proto divu, že jde vlastně o nezkrotného divocha zmítaného pubertou a nadpřirozenými schopnostmi. Proto když potká stejně starou dívku jménem Reze, začnou se dít věci. Což pochopitelně vede k následkům srovnatelným s tajfunem té nejničivější síly. Doslova.

Sledovat Chainsaw Mana je jako číst komiksový časopis Heavy Metal. Ostatně svou odvážností až šíleností má k němu asi nejblíže, ačkoli jde samozřejmě o úplně jinou komiksovou rodinu. Tím ovšem podobnost obou grafických novel nekončí – také jejich filmové zpracování je maximálně nabouchané heavymetalovým soundtrackem, jehož obrátky si v ničem nezadají s roztočenými ozubenými řetězy motorových pil ústředního hrdiny. Šónen jako dělaný pro každého rebela bez příčiny! Stačí, aby se hlavní hrdina odjistil vytržením pojistky namontované na jeho těle a rázem se s ním ztotožní každý, kdo v sobě kdy pocítil neodolatelnou potřebu všem ukázat, že tady a teď končí veškeré žerty.

Dalším jednoznačným pozitivem Chainsaw Mana je skutečnost, že dobro a zlo jsou v japonském anime tradičně pojaté mnohem komplexněji než v západní křesťanské doktríně. Víc než rozdělení na „dobří“ a „zlí“ je pilířem antagonismu motivace postav, která je vždy smíšená a zahrnuje jak pozitivní stránky osobnosti, tak ty negativní. Denji je díky tomu čistokrevným antihrdinou, jehož chování ve vás bude vzbuzovat směsici sympatií a odporu. Jeho autor, kreslíř a spisovatel Tacuki Fudžimoto, stvořil postavu Denjiho právě tak ambivalentní, jak si připadal on sám, čímž Denjimu vdechl část své vlastní duše. Snad proto je Denji navzdory všem těm uječeným motorovým pilám vyrůstajícím z jeho těla tak moc skutečný, až si vás nakonec zcela podmaní. Není bez zajímavosti, že takto koncipovaná podoba hlavního hrdiny se nakladatelům zprvu vůbec nezdála být ideální, protože už od roku 1974 platí, že chlápci s motorovkou jsou záporáci, a to nejen v Texasu. Nakonec to ale dobře dopadlo a Denji se vydal na svou krvavou cestu, aby učinil svět lepším.

Na celovečerní filmové zpracování, které dějem navazuje na anime seriál a pokrývá události z 5. a 6. dílu mangy, dohlíží režisér Tacuja Jošihara, zodpovědný i za seriálovou předlohu a asi vás nijak nepřekvapí, když napíšu, že ten člověk dobře ví, co dělá. Jeho přístup k vývoji postav je sice opřen o mangu, ale dokázal svým postavám vdechnout tolik života (a smrti), že vám budou po závěrečných titulcích fyzicky chybět. Jošihara vás totiž vezme na testosteronovou a adrenalinovou cestu, ze které není návratu a ačkoli při ní ve druhé polovině filmu zdemoluje podstatnou část Tokia, pořád to bude dravě šílené, velmi osobní a maximálně srdce(resp. kule)rvoucí. A vy u toho rozhodně nesmíte chybět, navzdory faktu, že bez znalosti předchozího děje budete zpočátku ztraceni jako Denji při návratu do školních lavic.